Mezi selským lidem se udržovala pevná důvěra v Marii Terezii a čím více se útlak vzmáhal, tím více vznikaly pověsti, že se v robotách dějí od ní úlevy, že je šlechta tají a nechce je lidu přiznat.
Povstání začalo robotní stávkou, která byla rozněcována širokou agitací. Hned v první fázi došlo k manifestačnímu vystoupení na různých vrchnostenských kancelářích. Aktivita nevolnických houfů se však nedala udržet při pouhých demonstracích v rámci jednotlivých panství, došlo k tažení směrem ku Praze s cílem dosáhnout zrušení roboty, odstranit nevolnický systém, proti němuž bojoval venkovský lid po několik generací. Cestou přepadali panská sídla, rozbíjeli symboly panské zvůle – mučidla pranýře, na vrchnostenských úřadech vymáhali zrušení roboty. V Praze si chtěli povstalci ověřit císařské nařízení potvrzením zemské vlády.
Nedostatečná výzbroj, nejednotné vedení a organizace houfů nakonec způsobili, že povstání bylo snadno přemoženo vojskem. Při prvních jeho útocích se organizace vzbouření zhroutila a houfy se rychle rozcházely. Po srážce u Chlumce na Cidlinou byl pak zbytek rozehnán před Prahou. Několik rebelů bylo odsouzeno k smrti oběšením, mnoho dalších k vězení nebo nuceným pracím.
Po přemožení povstání v jarních měsících vybuchl protirobotní odpor na mnoha panstvích v létě téhož roku. Největší z nových nepokojů bylo povstání bylo na panství konopišťském, při němž bylo zastřeleno 7 povstalců. Letní bouře urychlily vydání nového robotního patentu, kterým vláda omezila robotní požadavky vrchností. Pro svůj význam v řadě nevolnických nepokojů, bouří, vzpour a povstání na Podblanicku se konopišťská rebelie z roku 1775 zaslouží, abychom vzpomenuli odvážného zápasu konopišťských nevolníků a připomenuli si těžkou situaci, v níž žil zdejší venkovský lid koncem 18. století.
Na základě dnes známých pramenů lze odmítnout názor, že ke konopišťskému vzbouření došlo nečekaně, bezděky. Hned na jaře po vzplanutí hlavních ohnisek nepokojů v severovýchodních Čechách byly i ve středu země veřejné orgány dobře zpraveny o možném nebezpečí. Na Benešovsko se zprávy o tom dostávaly ponejvíce přímo prostřednictvím krajských kurýrů, kteří přinášeli oběžníky z krajského úřadu do vrchnostenské kanceláře na Konopiště i benešovskou radnici. Z těchto pokynů krajského hejtmana jasně vysvítalo nebezpečí, proto jich jistě bylo na panství dbáno. Po prvních taženích na Hradecku a Bydžovsku šlo zejména o to, aby se povstání nepřelilo též do jiných krajů. Místní poddaní měli být vyzýváni ke klidu, měl jim být čten příslušný rozkaz panovnice. Mimo to se ovšem úřady zajistily účinněji. Jednak bylo nařízeno pečlivě ukrýt zbraně, aby se nedostaly do rukou povstalců, jednak vydalo zemské vojenské velitelství rozkaz všemu vojsku, aby poskytlo potřebnou pomoc ihned na pouhé požádání patrimoniálních úřadů, kdyby se někde zjistilo mezi poddanými osnování rebelie. V takovém případě mělo vojsko obsadit příslušnou ves, zatknout vůdce a bez dalšího je předat nejbližšímu hrdelnímu právu k výslechu. O této možnosti byly panské úřady informovány několikráte. Současně byly důtklivě vybízeny, aby ostře bděly nad tím, zda se krajem nepotulují cizí osoby pobuřující venkovany.
Pokud by šlo o určité náboženské zbarvení odporu proti vrchnosti, nelze je ani v konopišťském případě zcela vyloučit. Výslovně na ně upozornil ve svém kronikářském zápisu sedlčanský děkan Hanousek, který připsal i zdejším vzbouřencům účast na šíření letáku s písní ostře zaměřenou proti kléru a některým institucím vládnoucí církve a obsahující i vzpomínky na někdejší utrakvismus1 a bojovou tradici Žižkovy doby.
Úterý 18. července 1775
Pokud se týče počtu vzbouřenců, tu se zprávy liší, kolísají od 300 do 800 osob. Vzhledem k celkovému počtu zdaňovaných, možno se přidržet spíše odhadu střízlivějšího – i zástupčí tající 300 – 400 hlav musel vzbudit strach. Kromě poddaných konopišťských se zúčastnili i někteří cizí z panství pyšelského a statku Bedrče, patřícího městu Benešovu.
Před zámkem se zástup zastavil a delegace o 12 členech byla vyslána jednat v kanceláři s direktorem Schallerem. Hraběnka O´Kellyová nebyla přítomna – z hlášení plukovníka Wulffena z 20. července o konopišťských událostech víme, že byla 17. července na zámku v Osečanech, kde se s ní při své vizitační objížďce po detašovaných2 jednotkách setkal. Od ní věděl, že v noci z 16. na 17. července dostala od někoho z krajského úřadu zprávu, že se srotili konopišťští sedláci (k nim se přidali i někteří z kraje Kouřimského) – mělo jich být několik set, měli prý v úmyslu se dostat do zámku, prý udávali, že nechtějí robotovat. Jaký byl konečný cíl hraběnčiny cesty, zda jen Osečeny, kde pobýval vysoký vojenský důstojník (generál-major) František Lanjus, hrabě z Welenburgu, u něhož by snad mohla získat pomoc proti vzbouřencům, nebo stanoviště nějakého aktivního vojenského velitele, nelze dnes rozhodnout. Nakonec se ukázalo, že Lanjus sám v této situaci musel požádat o vojenskou asistenci pro sebe – Wulffen mu zajistil 20 vojáků ze Sedlčan. Současně vyhověl plukovník stejné žádosti hraběnky O´Kellyové, zařídil, aby bylo do Konopiště posláno ze Sedlce 26 vojáků s důstojníkem.
V nepřítomnosti hraběnky připadla tedy při jednání s delegací poddaných zodpovědnost na direktora. Jak víme, nová robotní úprava, která se připravovala na nejvyšších místech už delší dobu, nebyla ještě vyhlášena. Schaller tedy nemohl požadavku povstalců vyhovět doslovně. Mohl však ustoupit v jednom směru. Dne 23. června 1775 vydalo pražské gubernium3 jako tajnou instrukci krajským hejtmanům pokyn, aby na těch panstvích, kde by došlo k odporu nebo stížnostem proti robotě, byla ihned snížena na 3 dny s potahem a 3 dny pěšky v týdnu. Všeobecně neměl být tento pokyn znám, proto jej gubernium veřejně nepublikovalo. Krajské úřady přitom radily dominiím, aby vrchnostenský úřad, dojde-li ke stížnosti nevolníků, sám robotu snížil na 3 dny, aby snad nemuselo být použito úředního nátlaku. Této možnosti však konopišťský direktor nevyužil.
V době vyjednávání neměl direktor příliš pevnou pozici. Ochrannou posádku zámku tvořilo pouze několik panských myslivců a hajných a čtyřčlenná vojenská posila, narychlo přivolaná v posledním okamžiku z Benešova. Nechtěje vyhovět povstalcům ani částečně podle tajného pokynu, musel usilovat už jen o to, aby získal čas, než by se dostavila další
vojenská posila, pro kterou již před polednem poslal do Vlašimi. Snad také věděl, že má přijít vojenská pomoc, o kterou na Osečanech žádala hraběnka. Když delegáti neúspěšně žádali zmírnění vrchnostenských břemen, začal je Schaller odkazovat na nepřítomnou hraběnku, aby měli strpení, že za ní poslal, jak ona rozhodne, že se stane. Delegáti odešli s nepořízenou.
Zástupy před zámkem se však neuklidnily. Rozlícení povstalci začali vyvolávat direktora, aby přišel mezi ně a zodpovídal se ze své nelidskosti. Padaly i nadávky a výhružky, nebudou-li požadavky splněny. Protože však direktor mezi dav nevycházel (podle kronikáře dal „uzavřít vrata svého příbytku“), není divu, že se vynořil záměr dostat se k němu násilím a zapíraný patent, si vyzvednout (prý vědí, kde je uložen). Získat domnělý patent, jenž měl podle představ vzbouřenců obsahovat úplné zrušení poddanství a veškeré roboty bylo nyní hlavním cílem celé akce. Dav podrážděný neochotou se chystal vyvrátit vrata a okenice, dokonce prý chtěli vniknout do oken po žebřících.
V tom došla očekávaná posila stráži. Nebyla velká, asi jen 3 vojáci, proto se vzbouřenci nebáli jim překážet v přístupu k zámku. Napadli je, tloukli holemi a snažili se jim vyrvat zbraně. Vojenská stráž zámku přistoupila k oknům a vystřelila jen naslepo, aby nahnala útočníkům strach. Vojsko mělo totiž přikázáno nezačínat násilím. Než situace již byla tak vyhrocená, že tento pokus selhal, dav odpověděl na střelbu posměchem. Nyní zasáhli panští myslivci. Vypálili do lidu naostro. Účinek byl ihned patrný – 5 vzbouřenců bylo na místě mrtvo a 12 těžce zraněno. Překvapený zástup se však nerozprchl, pouze se stáhl z dostřelu.
Povstalci se zřejmě radily, co počít dále. Posádka v uzavřeném zámku, ač měla proti rebelům převahu ve střelných zbraních, nebyla početně tak silná, aby se mohla odvážit snad výpadu a zástup docela rozprášit. Bylo tedy rozhodnuto položit se v bezpečné vzdálenosti od zámku a vyčkat tu přes noc. Někteří radili, aby menší skupina (asi 80 mužů) táhla na sousední zámek Tloskov, leč z návrhu sešlo, přepad Tloskova byl odložen na druhý den, kolem poledne nebo večer, nepořídí-li se na Konopišti. Zatím bylo posláno do městeček pro zásoby. V Neveklově je opatřoval Volák z Ouštic, jenž informoval tamní poddané o chystaném tažení na Tloskov. Záměr přepadnout sousední panství je tím podivnější, že v řadách konopišťských vzbouřenců tloskovští poddaní nebyli. Šlo tedy o skutečnou bojovou náladu, která neochabla ani krveprolitím, spíše vzrostla.
Leč k tloskovskému tažení již nedošlo. Patrně už ve středu 19. července ráno nebo dopoledne dorazila další posila. Byla to jednotka z callenburského pluku ze Sedlce – nepochybně výsledek opatření plukovníka Wulffena. Tito vojáci rázně vzbouřence rozehnali. Příštího dne, 20. července, byla do zdejší oblasti odeslána z Prahy další vojenská posila, prý 60 pěšáků a 20 kavaleristů. Tím měl být na panství klid zajištěn.
Nastala likvidace povstání. Oběti – počet vzrostl na 7, když dva z těžce raněných zemřeli – byli pochovány při zdi chvojenského hřbitova. Byli to: Vojtěch Chobotský z Černíkovic /51 let/, Jakub Hanibal z Kozmic /45 let/, Jakub Starosta z Přibyšic /48 let/, Pavel Vnouček z Pecerad /53 let/, Matěj Forman – Kubát z Chářovic /34 let/, Tomáš Přeučil z Mrače /40 let/ a Václav Platil z Řemenic /37 let/.
Poznámky:
1 utrakvismus – směr české náboženské reformace zaměřený na požadavek přijímání pod obojí
2 detašovaných – samostatných
3 gubernium – správní obvod