Šachta Václav je situována při východním okraji rudného tělesa. Byla zaražena v roce 1784 za auergspergského dolovaní za účelem lepšího větrání dolu. Poté co důl koupila anglická společnost, stala se hlavni šachtou dolu. Profil šachty byl rozšířen na 2,2 x 4,9 m a hloubka na 112 m. Od této doby byla hloubka pater počítána od ohlubně šachty Václav.
V roce 1905 došlo k prohloubení jámy na konečnou hloubku 170 m. Nad ohlubní byla postavena nová těžní věž z válcovaných železných dílů. Osa lanových kotoučů byla ve výšce 20 m a lanové kotouče měly průměr 1 600 mm. Nad šachtou Václav byl instalován parní těžní stroj o výkonu 84 koňských sil. Pára pro pohon stroje byla přiváděna 150 m dlouhým parovodem od kotelny v elektrocentrále. Ve výšce 11,8 m byl na těžní věži dřevěný most, po kterém se od náraziště šachty dopravovala vytěžená ruda ve vozících ke kruhovým výklopům nad drtírnou. To byla velká dřevěná budova, která stála nedaleko šachty.
Zlato se v podzemí dobývalo na 14 patrech (60–420 m). Na novém patře se vyrubal překop k nejbližší poruše. Z těchto chodeb se pak razily komíny na vyšší patro. Obvyklá vzdálenost komínů byla 10–20 m. Z komínů pak probíhala vlastní těžba, kdy se směrem od komína těžila pracovní tabule – ústup. Ústupy bývaly široké 4 m a vysoké 2–3 m. Pracovalo se většinou ručně, kdy se pomoci nebozezů a kladiv navrtávaly otvory pro nálože. Pouze při ražbě chodeb a komínů se používala pneumatická vrtací kladiva. Po odpálení naloží, byla rudnina odvážena ke komínu a pak dále k těžní šachtě.
Vydobyté prostory se zakládaly jalovinou nebo pískem. Protože zlato nebylo většinou viditelné, řídila se těžba podle analýz zlata, které se na základě odebraných vzorků denně prováděly. Po válce byla těžní věž stržena a šachta byla překryta betonovými překlady, které jsou patrné. Rovněž budova drtírny byla zbourána. Zachoval se pouze zbytek zdiva strojovny.