Vážení návštěvníci,
vítáme vás v Nosákově – osadě založené v těsném údolí pod lesem Hartmany, která své jméno nese po svém zakladateli – Nosákovi. Na východním okraji osady stávalo již ve 13. století sídlo vladyků, kteří se psali z Nosákova. V zemských deskách se roku 1318 připomínají Adloch a Jaroslav z Nosákova současně se sousedy Zmihradem ze Šlapákova a Bolesudem z Vesce. Kdo po nich držel Nosákov, nevíme. Teprve roku 1426 je doložen další majitel – Mikeš (Mikuláš) z Nosákova, který koupil od svého synovce Rynarta sousední Odlochovice. Mikeš po koupi přesídlil na odlochovickou tvrz a začal se podepisovat jako Nosákovec z Odlochovic.
Na druhém vladyckém dvoře v Nosákově hospodařil v 1. polovině 15. století Václav Litera z Nosákova. Počátkem 16. století patřila část Nosákova Burjanu z Votic, jak o tom svědčí zápisy v zemských deskách z roku 1528 a 1542. Tehdy tu měl jeden dvorec i Havel z Tatounovic, který jej následně prodal Matyáši ze Stupčic. V polovině 16. století patřila větší část Nosákova k tvrzi Háj u Hojšína. Později byly zdejší statky přiřazeny k panství neustupovskému, odlochovickému a vlčkovickému.
Nosákov měl v minulosti mnohem více obyvatel než dnes. Například v roce 1869 zde žilo 124 obyvatel, v roce 1900 113 obyvatel a v roce 1930 81 obyvatel. V posledním uvedeném roce byste zde našli 7 živnostníků – hostinského, obchodníka, obuvníka, švadlenu a 3 zedníky. V roce 2010 zde žilo pouze 40 trvale bydlících obyvatel.
Převzato z knihy „Sedlčansko, Sedlecko a Voticko – díl čtvrtý“ od Čeňka Habarta.
Po stopách bitvy u Jankova aneb trocha historie nikoho nezabije
Co dokázalo dělostřelectvo
Během Třicetileté války nabylo dělostřelectvo na významu a podstatně změnilo způsob válčení. Ten byl na začátku konfliktu v podstatě středověký. Dvě „řady“ protivníků se srazily a vyhrál ten silnější. Překvapivé manévry mohla provádět prakticky jen jízda působící obvykle na křídlech. Dělostřelectvo schopné stále rychlejších přesunů však vneslo do tohoto schématu nové prvky. Dělostřelecké koule klestily v hustě seřazených šicích dlouhé průseky plné mrtvých. Proto se útvary začaly stavět mnohem mělčí, aby jedna vystřelená koule nezabila tolik pěšáků najednou. Dělostřelci nebyli vojáci, nýbrž řemeslníci, kteří uměli nejen střílet, ale také dělo sestrojit, udržovat, namíchat střelný prach a správně ho podle hmotnosti koule dávkovat. Dělo bylo vybaveno normovanou měrkou na střelný prach, nabijákem, vytěrákem a posléze doutnákovou holí pro odpalování. Ta byla symbolem dělostřelcovy hodnosti.
Boje u Nosákova v dopolední části bitvy u Jankova
Ještě před začátkem bitvy se švédskému maršálovi Lennartu Torstenssonovi podařil geniální manévr, který se zcela vymykal dobovému vojenskému umění a následně se zapsal do vojenské teorie. V noci z neděle 5. března na pondělí 6. března se švédské vojsko pod jeho velením zvedlo ze svého postavení a naznačilo ústup směrem na Votice. Asi u rybníka Vindušky za Otradovicemi však zatočilo vlevo a pochodovalo směrem na Broumovice a Vlčkovice a tam na výšině zaujalo nové postavení. To bylo výhodné v několika směrech. Švédové obsadili nejvyšší bod v okolí, což bylo velmi důležité pro jejich dělostřelectvo. Mezi švédskými vojsky a císařskými byl les a členitý, méně schůdný terén. A konečně Švédi zastoupili nepříteli cestu směrem k Táboru, kde měli císařští své zásoby. Když zaujali toto postavení, bylo už slunečné a mrazivé pondělní ráno.
Na levém křídle císařské armády stojícím mezi Ratměřicemi a Odlochovicemi, jemuž velel polní maršálek Johann von Götz, brzy poznali nebezpečí plynoucí ze švédského přesunu na vlčkovickou výšinu. Proto Götzova jízda vyrazila bez vědomí vrchního velitele Hatzfelda tím směrem, aby Švédy předstihla. Je třeba si uvědomit, že spojení bylo v tehdejší armádě velmi pomalé a jednotliví velitelé se často museli rozhodovat samostatně. Jízdu následovala část pěchoty. Švédům však mrazivé počasí umožnilo rychlý přesun po zmrzlých polích i s těžkými děly, zatímco Götzovy jednotky musely projít zasněženými údolími a útočit do kopce, což zpomalilo jejich postup. Jízda v počtu 4 – 5 tisíc mužů se snažila podél Hartman a zčásti také vnitřkem Hartman proniknout do Nosákovského údolí a z něj vystoupit do svahu, ale už bylo pozdě. Sníh jezdcům bránil ve výstupu do prudkého svahu, z jehož vrcholu proti nim začala pálit švédská děla. Výsledkem byly nesmírné ztráty císařské jízdy. Na výšinu se dostala už jen hrstka vojáků, a ti byli stejně pobiti švédským protiútokem. Padl i polní maršálek Götz zasažen dvěma střelami. Stalo se to zřejmě v místech, kde dnes stojí kravín na Královně.
Velitel císařských vojsk Melchior Hatzfeld se přesto po této ráně pokusil o další protiútok. Ustupující pěchotu soustředil v jihozápadním cípu Hartman a vyslal do odlochovického a nosákovského údolí spolu s ní asi pět tisíc mužů jízdy, aby se znovu pokusili o napadení Švédů na výšině. Ti však opět přesunuli svá děla za odlochovické údolí a k Habartům. Když císařští stoupali na návrší, Švédové do nich opět stříleli z děl. Kromě toho císařské jízdě překážely v postupu ustupující Götzovy eskadrony z prvního útoku a docházelo k zmatkům. Proto se i tentokrát Švédům podařilo císařské zahnat. Pronásledovali ustupující, ale mezi Habrovkou a Ratměřicemi byli sami napadeni císařskou posilou. Nakonec se však Švédům podařilo se značnými ztrátami císařské voje potlačit. Děla na návrších ostřelovala utíkající císařské jednotky. Ty ustupovaly tak dlouho, až zmizely Švédům z očí za hřebenem nad Skrýšovem.
Na Habartech, v Hartmanech, u Mouřenína a v okolí zůstalo mnoho padlých, sníh byl zbarven do ruda. Blížilo se poledne a skončila první část bitvy neúspěchem císařských. Rozhodující význam pro vítězství v této části bitvy byla dělostřelecká převaha Švédů (na švédské straně bylo celkem asi šedesát děl různé ráže, na císařské jen dvacet šest) a obratnost švédských dělostřelců.