Přidej fotografiiSouvisející fotografie (0)
K této památce nemáme žádnou související fotografii. Budeme rádi, když ji sem přidáte.
Švédové po dopoledním pronásledování císařských zaujali postavení po obou stranách kolem Habrovky. Vrchní velitel císařských Hatzfeld znovu sešikoval svou armádu. Nebylo to jednoduché, protože vojsko bylo otřesené neúspěchem a jednotlivé sebrané oddíly byly až na výjimky málo secvičené a mezi veliteli nebyla potřebná soudržnost. Přesto císařská armáda znovu zaujala zformované postavení. Kvůli úkrytu byla postavena v lese Opatově, který ovšem sahal ž ke staré cestě z Ratměřic do Jankova. Po celé této délce stálo v lese císařské vojsko, vybudovalo dokonce za okrajem lesa zátarasy a čekalo na další rozkazy. Déle než do druhého dne Hatzfeld odkládat střetnutí nemohl, protože zásoby armády zůstaly v Táboře.
Švédský vojevůdce Torstensson chtěl vidět ústup císařských na vlastní oči. Vyjel tedy v doprovodu malé jednotky na hřeben a byl překvapen, když pod sebou viděl sešikovanou armádu. Když císařští zahlédli na obzoru nepřítele, znovu bez rozkazu zaútočili. Hatzfeldovi nezbylo, než dát všeobecný pokyn k útoku a zahájit tak odpolední část bitvy. Bojovalo se na obou stranách staré cesty z Ratměřic do Jankova. Zpočátku byli císařští úspěšnější. Zatlačili Švédy a v místech dnešního ratměřického hřbitova ukořistili deset švédských děl. Pak však přišly Švédům na pomoc posily, na návrší vedle Habrovky postavily další děla a ostřelovaly oddíly, které se sem ztěžka dostávaly po schodovitých mezích. Části císařských se podařilo tato děla obejít a zatlačit Švédy až do míst dnešního janovského hřbitova, kde se urputně bojovalo. Mezitím Hatzfeld vyslal jedenáct eskadron jízdy generála Wertha, tedy asi dva tisíce jízdních, aby zezadu objeli Ratměřice a Habrovku a vpadly Švédům do zad. To se jim skutečně podařilo, avšak místo toho, aby císařská jízda pronásledovala vytlačené Švédy, narazila na slabě bráněný švédský týl a dala se do plenění nákladu vozů se zásobami a válečnou kořistí. V tu chvíli byla zajata i Torstenssonova manželka Beata de la Gardie. V zajetí však nebyla dlouho, protože plenění se císařským zle vymstilo. Jízda švédského generálmajora Gouglse, která v prostoru janovského hřbitova potlačila císařské, se rychle zformovala a okamžitě vyjela k Habrůvce, kde přepadla plenící císařské vojáky. Brzy je vytlačila, zahnala na útěk a osvobodila tak zároveň i Tostenssonovu manželku.
Posledním střetnutím bitvy byl boj mezi císařskou jízdou a švédskou pěchotou u Hartman, ale opět za přispění švédských děl byla jízda zahnána. Ve tři hodiny odpoledne zůstala na bojišti pouze von Hatzfeldova pěchota a císařský velitel se musel uchýlit k ní na malý pahorek. Po chvíli se ale i tyto jednotky daly na útěk před křížovou švédskou palbou. Při útěku byl v proudu svých mužů dvěma švédskými důstojníky zadržen sám Hatzfeld. K večeru byl přiveden na návrší u Habrovky, kde dnes stojí památník bitvy. Tam odevzdal Torstenssonovi svůj kord a kapituloval.
Historické prameny se shodují v tom, že obě armády bojovaly velmi udatně. Dokládá to i velký počet padlých. Na císařské straně padlo asi čtyři tisíce mužů, na švédské straně asi dva a půl tisíce. Asi tři tisíce císařských bylo zajato. Ve výčtu ztrát se uvádí, že padl císařský maršálek Götz, zajat byl polní maršálek Hatzfeld, pět generálů a devět plukovníků. Odečteme-li od původních asi šestnácti tisíc mužů padlé, zajaté a také ty z pomocných sborů bavorských a saských, kteří se vrátili domů, sešly se za několik dní na shromáždišti na Bílé Hoře za Prahou necelé tři tisíce mužů. Císařská armáda byla prakticky zničena. Císař Ferdinand III. opustil po zprávě o výsledku bitvy Prahu a vydal se připravovat obranu Vídně.