Od zřízení zastávky vlaku v Senohrabech v roce 1887 se výrazně mění charakter zdejšího vesnického osídlení a okolí Senohrab se stává cílem krátkodobých výletů turistů především z Prahy. Obliba turistiky a trampingu souvisela se společenskými změnami a snahou obyvatel velkých industrializovaných měst o „návrat k přírodě“. Postupně vznikají turistické a sportovní organizace a mnoho zástupců nižších společenských tříd tíhne k trampingu a skautingu.
V 90. letech 19. a na počátku 20. století iniciovalo seskupení místních podnikatelů vznik senohrabské „vilové“ čtvrti na svazích Hrušova, ale již po 1. světové válce se údolí Zlaté řeky (Sázava) i Mnichovkystává cílem prvních skupin trampů. „Paďouři“ z vyšších společenských kruhů ve svých komfortních vilách relaxovali, zatímco pro trampy byla zdejší příroda místem, kde hledali vyšší mravní a mezilidské vztahy pokřivené životem ve velkoměstě.
Po úvodních letech divokého trampingu, doprovázeného stavbou provizorních přístřešků či stanů, postupně na konci 20. Let 20. století vznikají první primitivní dřevěné trampské chaty a sruby. V průběhu 30. let vzniklo mezi Senohraby, Hrusicemi a údolím Sázavy na dvacet trampských osad sdružených v „Klubu Údolí peřejí“. Jednalo se o dřevěné (převážně srubové) objekty (od 12 do 30 m2), s nevelkými okny krytými okenicemi, na jejichž stavbu postačoval souhlas majitele pozemku. Shluk chat tvořil jednotlivé osady obývané příslušníky nižších a středních společenských tříd. Osady byly ukryty v lesích poblíž vodního zdroje, v jejich středu se nacházelo společné ohniště a centrem společenského dění bylo sportoviště (nohejbal, volejbal). Názvy osad i jednotlivých chat jsou nejčastěji inspirovány přírodními krásami (Údolí peřejí) či Divokým západem (Yucatan), ale objevují se také charakteristické názvy chat složené z počátečních písmen křestních jmen jejich stavitelů FRuKaTo (František, Rudolf, Karel, Tonda).
Od 30. let vznikají vedle trampských chat i stavebně téměř shodné objekty zástupců středních tříd, které navazují a ctí trampské tradice, ale odmítají jejich způsob života. Masivní nárůst počtu chat je sledovatelný i v soudobých evidencích objektů (v roce 1939 bylo evidováno 78 chat). Převážně chaty obývalo drobné úřednictvo a živnostníci. Na rozdíl od trampských chat byly tyto objekty stavěny samostatně v lesích, ve větší vzdálenosti od řeky, s vlastním ohništěm a postrádají sportoviště. Snaha vlastnit rekreační objekt (zárodek oblíbeného chatařství) představuje touhu středních společenských tříd vyrovnat se vyšším sociálním skupinám obývajícím „paďourské“ vily. Zároveň se vymezují vůči trampům a svůj volný čas využívají individuálně. Příroda je jim pouhou kulisou pro odpočinek po náročném pracovním týdnu.
Postupně dochází k prolínání obou skupin. Vedle přílivu nových netrampských chatařů dochází k postupnému „spaďouření“ zdejších trampů, které se projevuje jejich připoutáním ke konkrétnímu místu. I nejdivočejší tramp se zkrátka a dobře jednou usadí, ožení, založí rodinu a rázem se z trampingu stává rodinná rekreace a původní nespoutané cestování a pěší turistiku nahradí sportovní vyžití.
Závěrem je snad potřeba říci, že komplex senohrabských vil a trampských i netrampských chat představuje v českých zemích unikátní komplex umožňující sledovat celou řadu společenských otázek. Přestože trampské i netrampské chaty původně vznikaly mimo zastavěnou část obce, představují dnes její nedílnou součást i historickou hodnotu. Podobně pozitivně byly chápány odpovědnými úřady již ve 30. Letech 20. století a staly se velmi brzy součástí naší kulturní krajiny.