Vážení návštěvníci,
nacházíte se v místě zvaném Pajrovna, kde stávala hájenka vlčkovického panství. Od tohoto zastavení můžete pokračovat po naučné stezce směrem na Otradovice, nebo se přes vyhlídku „U Hartman“ vrátit k památníku bitvy na Habrůvce.
Vlčkovice
Necelý jeden kilometr odtud vzdálenou osadu Vlčkovice založil někdy ke konci 13. století vladyka Vlček, který se pak psal z Vlčkovic. Znak tohoto rytířského rodu zdobil zlatý pluh na červeném štítě. Rod Flekovských z Vlčkovic vystavěl na začátku 15. století vodní tvrz v místech, kde je nyní zámek. Po roce 1588 se na tvrzi vystřídala řada majitelů, mezi nimi od roku 1595 i Kašpar Kaplíř ze Sulevic na Neustupově, popravený roku 1621 na Staroměstském náměstí. Okolo tvrze se táhly vysoké valy a hluboké, široké příkopy napájené vodou z blízkého rybníka. Zbytky valů i příkopů se uchovaly dosud na třech stranách zámku, který byl na začátku 18. století přestavěn z tvrze. Dnešní podoba zámku pochází zčásti z barokní přestavby ve 2. polovině 18. století a dále z klasicistních úprav v 1. polovině 19. století. Od roku 1857 byl majitelem Vlčkovic hrabě Otto Chotek z Chotkova a Vojnína, jemuž patřilo také sousední janovské a ratměřické panství. Otto Chotek nechal vystavět krásný štít s věžičkami na budově ovčína. Uprostřed štítu je ze žuly tesaný znak chotkovských s letopočtem 1869. V roce 1925 koupil vlčkovický statek dlouholetý nájemce František Počepický. Za jeho působení statek víceméně prosperoval, a to až do té doby, kdy mu byl v roce 1948 vyvlastněn nastupující totalitní mocí. Dále byl scénář podobný jako u jiných „buržoazních“ sídel. Soudruzi z vlčkovických nemovitostí udělali státní statky a hospodařili zde, jak nejlépe uměli. V architektonicky zajímavém ovčíně skladovali chemická hnojiva, takže dodnes na zdech nedrží omítka. V zámečku se střídali různí zaměstnanci státních statků a spolu s tehdejšími obyvateli Vlčkovic si brali z vybavení, co se jim hodilo, až tam nic nezbylo. Od 80. let do restituce potomkům Františka Počepického v roce 1993 bydlela v zámečku jen příroda, která k demoliční práci také přispěla. Od roku 1995 probíhají v silně zdevastovaném areálu zámku postupné opravy. Například se podařilo opravit střechu a staticky zabezpečit klenby zámečku a zrekonstruovat starobylý ovčín. V roce 2008 byla rodinou Počepických založena obecně prospěšná společnost s názvem Statek Vlčkovice – www.statekvlckovice.cz . Jejími cíli je zde vytvořit a poskytovat službu chráněného bydlení a odlehčovací služby pro mladé osoby s lehkou mentální retardací a sociálním znevýhodněním. Celý areál zámku je zapsán jako kulturní památka v Ústředním seznamu kulturních památek ČR.
Vliv místních přírodopisných podmínek na bitvu u Jankova
Díváte se do krajiny, kde v březnu roku 1645 probíhaly rozsáhlé vojenské manévry a nemilosrdné boje krvavé bitvy u Jankova. Rychlé tažení švédského generála Torstenssona na konci zimy bylo pro tehdejší válečné operace zcela nezvyklé. Využívalo totiž oslabení a nedostatečné operační přípravy císařsko-bavorsko-saských vojsk. Císaři Ferdinandu III. hrozilo nejen obsazení českých zemí Švédy, ale byla ohrožena bezpečnost Rakous i samotné Vídně. K nepříznivé roční době pro válečné akce takového rozsahu se u janovské bitvy přidává i zcela nevhodný prostor bojiště. Ve zdejším členitém kopcovitém terénu se nepřátelská vojska přiblížila natolik, že bylo sotva možné vyhnout se střetu.
Na poměrně malém území se soustředilo velké množství lidí a koní. Dá se odhadnout, že okolo Jankova tábořilo přes 30 tisíc vojáků a 20 tisíc koní. Obě armády měly za sebou dlouhé pochody ve sněhu a mrazu, všichni samozřejmě nocovali pod širým nebem. I během bojů musela vojska obou stran překonávat hluboké závěje navátého sněhu, ostrý nárazový vítr na nechráněných úbočích a temenech kopců, později i rozmočenou a bahnitou půdu, když roztál sníh pod tisíci chodidel a koňských kopyt. Až do konce 18. století těžko nalezneme podobnou obtížnou terénní situaci, kombinovanou s tak nepříznivými klimatickými podmínkami, jako u jankovské bitvy. Místní drsné klimatické poměry Jankovala, Voticka a Miličínska později pronikly do obecného povědomí málo lichotivým označením „Česká Sibiř“.