TŘICETILETÁ VÁLKA, REVOLUCE NA BOJIŠTI. Třicet let tažení a bojů, kterým dnes říkáme Třicetiletá válka, znamenalo přelom v historii válečnictví. Na jejím začátku, stejně jako v celém šestnáctém století, hrála rozhodující úlohu pěchota. Ta byla stavěna do útvarů, kterým se říkalo španělská tercie. Tvořily ji dva až tři tisíce pikenýrů – pěšáků vyzbrojených dlouhými píkami, jež se užívaly pro boj z blízka s útočícím jezdcem. Okolo pikenýrů stáli mušketýři vyzbrojení těžkými puškami s doutnákovým zámkem. Ti se snažili pobít co nejvíce nepřátelských pěšáků, dokud se nepřiblížili a nezačal boj muže proti muži. Na rozích byli střelci, chránící útvar střelbou na dálku a na křídlech jízda vyzbrojená kordem, kopím nebo těžkými pistolemi. Na obrázcích vidíte, jak vypadaly jednotlivé souboje. Jednotky se střetly čelně, vyhrál ten, kdo rozprášil nepřítele. Krvavost bojů, kdy při jednom útoku padlo i tisíc mužů, byla způsobena tím, že tento v podstatě středověký způsob válčení byl doplněn velmi účinnými střelnými zbraněmi. Kvůli snižování ztrát se ale řazení útvarů i taktika rychle měnily, rostla úloha jízdy a hlavně dělostřelectva. O úspěchu v boji už nerozhodovala ani tak sevřenost šiku a síla hrudního pancíře, jako schopnost rychle manévrovat a pohybovat se po bojišti.
JANKOVSKÁ BITVA, CESTA K MÍRU. O konečném míru se uvažovalo už od roku 1635, protože ani vylodění Švédů na německém baltském pobřeží v roce 1630 neobrátilo poměr sil ve prospěch protestantů tak, aby císařská strana uznala porážku. Z vnitroněmeckého konfliktu se tím jen stala válka celoevropská. Španělští Habsburkové se přidali k císařské straně, katolická Francie naopak k protestantským Švédům. Valící se konflikt na sebe nabaloval další a další bojující. Na počátku roku 1645 už byly obě válčící strany vyčerpané, ale pořád ještě doufaly, že se jim podaří rozhodující bitvou zvrátit situaci. Švédské tažení, k němuž patří bitva u Jankova, bylo právě takovým pokusem.
Pokladny byly prázdné, postavit víc než jednu armádu nebylo možné. Dvě velké jednotky o deseti dvaceti tisících mužů, doprovázené stejně velkým doprovodem, pak křižovaly Evropou a hledaly vhodné místo, kde se utkat. Na podzim roku 1644 se vojevůdce švédských vojsk Lennart Torstensson rozhodl rychlým úderem zaútočit na Vídeň a definitivně pokořit katolického císaře Ferdinanda III. Shromáždil v Sasku armádu a vyrazil přes hory do Čech. Císařská armáda spojená z jednotek stažených z Polska a Uherska mu šla v ústrety, měla mu zabránit v překročení Vltavy, a pokud se to nepodaří, svést s ním rozhodující bitvu. Bitva u Jankova tedy nebyla lokálním konfliktem, ale velkou krvavou bitvou, která měla rozhodnout válku vlekoucí se třetí desetiletí. A nakonec rozhodla, i když jinak, než oba velitelé předpokládali.
KRÁLOVNA, NEBO ODVÁŽNÝ CHLAPEC. Kristině Augustě (1626– 1689), královně švédské, bylo v době bitvy u Jankova pouhých devatenáct let. Pokud se chtěla jako panovnice vycházející velmoci prosadit v mužském světě, musela leccos z něho převzít. Byla chlapecky štíhlá, skvěle jezdila na koni, a když v roce 1648 přebírala moc od svého poručníka kancléře Oxenstierny, projevila překvapivou
státnickou rozhodnost. V době, kdy se ženy do politiky nemíchaly, nebo ji ovlivňovaly jen ze zákulisí, to nebylo obvyklé. Přesně to vystihuje výrok kancléře Oxenstierny, který o Kristině řekl, že „se nechová jako ženská osoba, nýbrž je odvážná a rozumná“.
MUŽ, JENŽ VYBUDOVAL ŠVÉDSKOU SLÁVU. Když padl v boji roku 1632 švédský král Gustav II. Adolf v bitvě u Lützenu, bylo jeho dceři Kristině šest let. Moci se tedy ujal Axel Gustafsson Oxenstierna (1583–1654) jako švédský říšský kancléř. Přestože tehdy, po vlně švédských vojenských neúspěchů, poměry směřovaly k mírové smlouvě, byl to on, kdo prosadil další vedení bojů. Věděl, že mír by pro Švédsko znamenal jen válečné reparace a dluhy, kdežto pokračování války mohlo přinést bohatství a prestiž. Nelze než uznat, že v tomto se nemýlil. Další skoro dvě desetiletí bojů po celé Evropě udělala ze Švédska respektovanou velmoc.
FANATIK NA TRŮNĚ. Ferdinand III. Habsburský (1608–1657) se ujal vlády nad válčící říší po smrti svého otce v roce 1637. Etapa třicetileté války, která nejvíce postihla Čechy a Moravu, byla spojena především s jeho jménem. Na rozdíl od rozšafného otce, to byl muž spíše katolicky upjatý, víra a teologie hrály v jeho pohledu na svět významnou roli. Možná i proto byl tak neústupný, a přestože pod jeho vrchním velením bylo zničeno několik císařských armád, stále věřil v konečné vítězství. Střídal vrchní velitele, taktizoval, ale každé vítězství bylo následováno porážkou. Až bitva u Jankova a Švédové na předměstí Vídně ho přiměli uvažovat o mírové smlouvě.
LAURI TORNI PUTUJE S ARMÁDOU. Za těch skoro patnáct let, co jsem táhnul se švédskými oddíly severní a střední Evropou, jsem viděl leccos. Vypálený Magdeburg, tisíce mrtvých, ale zemi tak prázdnou a zpustošenou, jako bylo České království, jsem ještě neprošel. Ten pohled na opuštěné vesnice věštil jen nepříjemnosti – málo jídla a mizerný výdělek. Pro naše velitele, ale platilo to i o císařských, byla válka vlastně druh podnikání. Najali žoldnéře, platili jim mizerně, ale být v armádě bylo vlastně bezpečnější, než žít o dřině a hladu jako sedlák, kterého každou chvíli vyrabují při spížování. Co v bitvě a obsazených městech velitelé ukořistili, to bylo jejich. Hodně jich na tom zbohatlo. A ještě víc jich vydělalo na půjčkách, které si brali panovníci, aby vůbec mohli dát armádu dohromady, nebo jako Valdštejn zbohatli na dodávkách zbraní a vybavení pro vojsko.
My Finové od jízdy jsme byli všichni na švédské straně, ale jinak jste v kumpanii našli mezi knechty pomíchané Francouze, Němce, Italy, Angličany i Židy, Chorvaty a Turky, na druhé straně to bylo, myslím, stejné. Víra už v té době nehrála žádnou roli. Někdy i celé oddíly přecházely ze strany na stranu. Na válce ale není nejhorší bitva, nejvíc utrpení způsobují dlouhé pochody, hlad a nemoci, ty zahubí víc lidí, než děla a muškety. Do Čech jsme přišli z Lipska, kde jsme zimovali, přes Krušné hory. Okolo Kadaně jsme pochodovali na jih a dlouho hledali, kde přejít Vltavu. Naštěstí i na konci února ještě mrzlo a mohli jsme jít po ledě. Motali jsme se několik dní mezi kopci, minuli jsme Sedlčany, až nám hlídky oznámily, že před námi, u městečka Jankova, stojí císařští. Na bitvu to byl terén mizerný, samý kopec, údolí a les. Ale neměli jsme na výběr. Když jsme chtěli do Vídně, nezbývalo, než císařskou armádu rozprášit.