Zastavení 5 - Na křižovatce

Vážení návštěvníci,
nacházíme se zhruba jeden kilometr od malebné osady Odlochovice, kterou vám doporučujeme navštívit. Vaší pozornosti by nemělo uniknout neobvykle řešené hasičské muzeum a zámek s přilehlým parkem. Pokud se z Odlochovic rozhodnete pokračovat východním směrem, můžete využít červenou nebo zelenou turistickou trasu. Po červené trase se starou údolní cestou dostanete do Zvěstova a přes Libou s románskou rotundou dojdete až k bájné hoře Blaník. Po zelené trase nejdříve vystoupáte nad Odlochovice ke kapličce sv. Vojtěcha, kde budete odměneni krsnými výhledy na Velký a Malý Blaník. Klidnými úvozovými cestami Podblanicka následně projdete až k bývalému zlatodolu Roudný.

Po stopách bitvy u Jankova aneb trocha historie nikoho nezabije

Pusto jako u Jankova
Historické prameny se shodují v tom, že obě armády bojovaly velmi udatně. Dokládá to i velký počet padlých. NA císařské straně padlo asi čtyři tisíce mužů, na švédské straně asi dva a půl tisíce. Takto vysoký počet padlých ukazuje také na vystupňování žoldnéřské surovosti v touze po kořisti. V silách rozprášeného místního obyvatelstva a vyčerpaných vojáků nebylo možné jednotlivě pohřbít mrtvé, proto byli pohřbívání do hromadných hrobů přímo na bojišti či v lazaretních místech. Jedny z největších hromadných hrobů se pravděpodobně nachází někde v místech mezi Habrovkou a starou cestou z Ratměřic do Jankova. Možná, že je to právě u velkého dřevěného kříže, který v těchto místech stojí.
Všechny vesnice v okolí byly vypáleny a zničeny, pouze Jankov vyvázl jen s menšími škodami. Vypálené vsi a zpustošená pole daly vzniknout lidovému přirovnání „Pusto jako u Jankova“. Osud císařského generála Johanna von Götze zprostředkovaný kramářskou písní „Táh generál Kec k Jankovu“, vystihlo ve zkratce přísloví „Pořídíš jako Kec u Jankova“ užívané pro nezdar a neúspěch. Tato přísloví přežívala v lidové mluvě dalších generací, které postupně ztratily povědomí nejen o bitvě samotné, ale i o poloze odlehlého středočeského městečka Jankov.

Kopce přímo za vámi pokrývá rozsáhlý les Hartmany. Tento les je opředen mnohými bájemi a roztodivnými pověstmi. Ať se již zakládají na pravdě, či jsou zcela smyšlené, dědily se z pokolení do pokolení a díky tomu se dochovaly až do dnešních časů. Některé z nich vyprávějí například o hýkalech, kteří na pouhé zavolání hned sedí člověku na zádech. Jiné o tom, že v lese běhá v noci černý pes, z jehož tlamy i očí srší oheň. Pes hlídá vojenskou pokladnu císařské armády, které je stále zakopána právě na tom místě, odkud lze vidět najednou sedm kostelů. V Hartmanech roste i kouzelný „vaňour“, o kterém je následující pověst.

O „vaňouru“ neboli „čertovu zubu“
Jsou to podivná slova a ještě podivnější názvy. „Vaňour“ neboli „čertův zub“ je prazvláštní rostlina opředená prazvláštní pověstí. Říkalo se o ní, že je velice dobrá pro koně a také že má čarovnou moc a někdy se i tajemně chová. Její hlíza vykopaná ze země a uložená někde ve stodole, prý v noci mlaská, kroutí se a zcela zřetelně se pohybuje. Protože však byla dobrá pro koně, lidé překonali strach a hodně ji vykopávali. Kdo však chtěl její čarovnou moc plně využít, musel se pro ni vypravit o svatojánské noci, kdy kouzla a tajemné síly, dobré i zlé, se uvolňují a mocně působí na přírodu i na člověka. Žil, byl v okolí Odlochovic jeden zámožný sedlák, jenž v dětství slýchal vyprávění o kouzelné rostlině zvané „vaňour“, ale vždy, když nadešla svatojánská noc, nenašel odvahu se pro „vaňour“ vypravit. Až jak už to u sedláků bývá, byl velmi pyšný na své koně. Dlouhá léta uvažoval o „vaňouru“, ale vždy, když nadešla svatojánská noc, nenašel odvahu se pro „vaňour“ vypravit. Až jednou se konečně rozhodl a spolu s čeledínem se vydal do lesa a chtěl nakopat trochu té vzácné rostliny.
To dá rozum, že se na noční výpravu řádně vybavili. Vzali si svěcenou vodu, posvěcený kočičkový proutek, černou slepici a motyku. Právě o půlnoci dorazili na místo, kde „vaňour“ rostli. Nejdříve pomocí proutku a svěcené vody udělali kolem sebe kruh a začali kopat (v tomto místě upozorňujeme všechny čtenáře, kteří se bojí, že dále čtou jen na vlastní nebezpečí).
Tu se z hloubi lesa ozval hluk, který se rychle blížil a mohutněl. Sedlák s čeledínem se přitiskli zády k sobě a s hrůzou sledovali ohnivé kočáry bez koňských spřežení obsazené šklebícími se ďábly, které začaly kolem nich kroužit. Pekelníci se snažili oba na smrt vyděšené muže zajet, ale svěcený kruh jim v tom bránil. Za něj jejich moc nesahala. Proto začali nahýbat kočáry dovnitř kruhu. Už, už se zdálo, že oba muži jsou ztraceni. V poslední chvíli si čeledín vzpomněl na slepici. Popadl ji za nody a vhodil ji mezi ďábly. Kočáry se ihned srovnaly a pekelné příšery se vrhly na slepici a v několika málo okamžicích ji roztrhaly.
Kdo ví, co by dělo dál, kdyby z věže nezazněly hodiny oznamující hodinu po půlnoci a osazenstvo pekla zmizela stejně rychle, jako se objevilo. Oba nešťastníci si oddechli, ale byli tak vyděšeni z prožité hrůzy, že nechali „vaňour, vaňourem“ a z posledních sil, celí roztřesení, se vydali na cestu k domovu. O „vaňouru“ už nikdy nechtěli ani slyšet.

Převzato z knihy „Pověsti z Voticka“ od Pavla Pavlovského, 1. vydání 2009.