Zastavení 9 - Zločiny

Onoho dne 4. dubna 1636 jsem se právě vrátil na svůj měchnovský dvůr zkratkou od Českého Šternberka. Bylo pozdě večer a já jsem šel ustájit svého koně. V tom jsem uslyšel dupot a šramot, myslel jsem, že to jde ze špýcharu. Pomalu jsem kráčel i s koněm ke stavení a cítil jsem, jak se mi klepou ruce. Strachy jsem málem ani nepolkl. Otevřel jsem dveře a vtom vidím, jak přede mnou stojí dočerna zahalená postava. Myslel jsem, že je se mnou amen, když ta postava začala utíkat a za ní druhá. Nechal jsem přivézt šternberského hejtmana, který zanedlouho lupiče dopadl. Pavla Polívku ze Zdebuzevsi a Jiříka Bita z Tichonic usvědčilo moje žito a ječmen. Když je ke mně přivedli, bylo mi jich líto i přesto, co mi provedli. Byli podmínečně odsouzeni pod hrozbou ztrestání na hrdle při dalším přestupku.

Zločiny
Blízký hrad Český Šternberk založil roku 1241 Zdeslav, zvaný z Chlumce, syn Diviše z Divišova. K hradu přicházíte ze strany, odkud byl nejhůře chráněn, proto zde byla vystavěna strážní věž, dnes nesprávně nazývána hladomornou.
V minulosti měla soudní pravomoci nad svými poddanými každá vrchnost, ale udělit trest smrti mohl jen panovník a městský soud. Nejtěžšími zločiny byly vražda, loupež, žhářství a čarodějnictví. Veřejné popravy bývaly významnou společenskou událostí a zábavou.
Udělení trestu předcházelo mučení. Obviněného natahovali na skřipec, nasazovali mu španělskou botu či byl zavírán do klády. Bolest a trápení vedly k tomu, že lidé přiznávali i to, co nikdy nespáchali. Mučení bylo v Čechách zakázáno až koncem 18. století.
Vrchnost se snažila o zachování pořádku i o zkrášlení okolí svých sídel umísťováním soch do krajiny. Barokní socha sv. Vendelína, patrona pastevců, byla postavena v roce 1771 při cestě do Čejkovic. Pod hradem je socha umírajícího sv. Františka Xaverského, kterému poskytuje útěchu Ind.
Od roku 1723 je u Brtnického rybníka socha sv. Prokopa, místního patrona. Sv. Prokop tvrdě pracoval, mýtil lesy a obdělával půdu. Dokonce zapřáhl čerta do pluhu, popoháněl ho křížem a vyoral brázdu mezi rodnou Chotouní a Sázavou, která je dodnes patrná.