Příroda v akci

Zámecký park Vrchotovy Janovice (00:02:45)

Zámecký park Vrchotovy Janovice
Nevšední kouzlo vtiskla zámeckému parku zejména hraběnka Sidonie Nádherná, která žila ve Vrchotových Janovicích v 1. polovině 20. století. Tato vzdělaná žena s pohnutým osudem přizvala k tvorbě parku architekta Eduarda Fialu, který vytvořil dokonalou kompozici dřevin a keřů, vytvářející ve svažitém terénu řadu intimních prostorů, doplněnou sítí pěšin. Umně začlenil do parku i potok s rybníkem. Při návštěvě parku nesmíme opomenout mohutnou liánu hortensii popínavou, která roste hned u brány do parku. Jedná se o největší rostlinu tohoto druhu v Čechách. Park má i další unikáty. Celou řadu vzrostlých cizokrajných dřevin, které nás v letní období uchvátí překrásnými květy a v podzimních měsících překrásnou paletou barev svých listů. Chloubou parku jsou pěnišníky neboli rododendrony, které jsou zde vysazeny snad ve všech barvách – žluté, růžové, červené i bílé. V mohutných korunách stromů nalezneme mnoho hnízdících ptáků. Jedním z nich je čáp černý, který zde každoročně vyvádí své mladé. V trávě snadno spatříme hlemýždě zahradního, který svým neúnavným pohybem zkříží cestu nejednomu návštěvníku. Nedávno rekonstruovaný zámek a park dnes patří Národnímu muzeu.
 

Bývalý zlatodůl a přírodní památka Roudný (00:03:04)

Bývalý zlatodůl a přírodní památka Roudný
Zlato se v okolí Roudného získávalo již ve 13. století rýžováním, později i dolováním.  K největšímu rozvoji těžby došlo na počátku 20. století, kdy se Roudný stal nejvýznamnějším zlatodolem ve střední Evropě.  Anglická společnosti Sudgen & Fisher zde do roku 1930 vytěžila téměř 6 tun ryzího zlata.   Těžba postoupila až do hloubky 450 metrů, zisky ale postupně klesaly, a za hospodářské krize byla těžba nakonec zastavena. Poslední práce zde byly prováděny v 50. letech 20. století. Dnes je část budov účelově využita, část zmizela beze stopy. Těžbu připomíná členitý terén s odvaly, zbytky šachtic a četnými propadlinami – pinkami. Podzemí, které je z větší části zavaleno, využívají k úkrytu netopýři. Ve štole Mořic, která je 300 metrů dlouhá, pravidelně zimuje netopýr velký. Stálá teplota v podzemí umožňuje netopýrům přečkat chladné období. Během spánku nesmí být rušeni, proto je štola zabezpečena proti vstupu. Jako významné zimoviště byla štola Mořic zařazena v roce 2004 do Národního seznamu evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000. Po těžbě zůstaly na Roudném velké haldy zpracovaného materiálu – jemného křemitého písku. V krajině pod Blaníkem se tak objevily písečné přesypy, které zde nemají obdoby. V devadesátých letech 20. století zde byl objeven svižník písčinný, u nás vzácný druh střevlíkovitého brouka, který je rozšířený převážně v jižních zemích.  Slunná místa obývá ještěrka obecná, které vyhovuje i členitý terén. Na haldy písku v bývalých kalojemech byly později vysazeny borovice, pod kterými si staví svá hnízda mravenci rodu Formica.
Pro svůj jedinečný charakter a výskyt vzácných druhů hmyzu byla část bývalého zlatodolu Roudný vyhlášena přírodní památkou.
 

Prales Ve Studeném (00:02:18)

Prales Ve Studeném
Na strmém, skalnatém srázu nad řekou najdeme jeden z posledních pralesů v sázavském údolí. Díky své nedostupnosti zde již sto padesát let nerušeně roste bohatý smíšený les. Přirozeným charakter lesa tvoří květnaté bučiny. Přesvědčit se o tom můžeme zjara, kdy se přes neolistěné koruny stromů dostává k povrchu půdy světlo a dává sílu bezpočtu jarních květů.  Mezi buky, z nichž některé dosahují úctyhodných rozměrů, nalezneme vzácně jedli bělokorou, javor klen a lípu srdčitou. I smrk zde má své místo, hlavně na vlhčích a zastíněných místech. Klid lesa svědčí zvířatům. V okolí potoka žije mlok skvrnitý, jehož krásné zbarvení z něj dělá skutečnou ozdobu přírody. Vysoko v korunách sídlí datel černý s typickou červenou čepičkou. Ve zdejším lese nalézá dostatek potravy i stromových dutin pro stavbu hnízda. V pralese je velké množství padlých kmenů a jen obtížně se jím dá projít. To však nevadí kuně lesní, která se díky štíhlému tělu obratně pohybuje po větvích stromů. Se svým hnědým zbarvením je v lesním šeru nenápadná. Pro své přírodní bohatství byl prales Ve Studeném vyhlášen již roku 1935 národní přírodní rezervací. Lesníci ponechali nejstarší části lesa samovolnému vývoji. Umožnili tak sledovat nerušenou hru přírody a čerpat z ní krásu a poučení.
 

Důl a lom Vlastějovice (00:02:11)

Důl a lom Vlastějovice
Historie dolování na vrchu Fiolník u Vlastějovic zná lesk i úpadek hornického řemesla. V roce 1540 dostává kutací právo na dolování železné rudy u Vlastějovic vladyka Jindřich Firšic z Nabdína. Tehdy se těžilo převážně povrchovým způsobem v těsné blízkosti hornického kostelíku sv. Máří Magdalény. Do podzemí se horníci vydávají až s dokonalejšími nástroji, v době hladu po železe – při nástupu průmyslu. V 19. století se ve Vlastějovicích v hlubinných dolech těží  300 - 500 t rudy ročně. Pracuje se zde na třech jamách o hloubce až 390 m. V letech 1945 - 65, kdy těžba probíhala hlavně na větším ložisku Holého vrchu rozfáraného na 10ti patrech, zde bylo celkem vytěženo 440kt rudy. Vysoká pevnost horniny umožnila dobývání unikátním způsobem - otevřenou komorou z mezipatrových chodeb. Rudnina se pak vyvážela po štolovém patře na povrch, odkud byla převážena do nedaleké železniční stanice a transportována do Kladenských železáren. V roce 1965 bylo již hlavní ložisko vyčerpané a provoz dolů zastaven. V roce 1967 je na Holém vrchu otevřen kamenolom, který je v provozu dodnes. Hlavní vlastějovickou horninou je skarn - největší skarnové těleso se vyskytuje na Holém Vrchu a v okolí zbytků kostelíka sv. Máří Magdalény. Skarn je rudou železa, obsahuje granát a pyroxen, v menší míře je zastoupen epidot a magnetit. Obsah železa v rudě se pohyboval kolem 50 %. Častým a typickým znakem vlastějovického skarnu jsou pegmatity. Charakteristický je pro ně obsah fluoritu, allanitu a nerostů paragenezí závislých na okolním skarnu. Pegmatity tvoří nepravidelné žíly a protáhlé čočky, většinou strmě ukloněné, nejvýše 3 metry mocné. Ve většině pegmatitů se vyskytuje fluorit a další zajímavé nerosty.
 

Zámecký park Vlašim (00:03:02)

Zámecký park Vlašim
Vlašimský zámecký park patří bezesporu k nejvýznamnějším přírodně krajinářským parkům u nás. Členité a půvabné údolí řeky Blanice s nivními loukami a skalnatými srázy dotvořili jeho tvůrci citlivou výsadbou stromů a keřů. Dnešní návštěvníci mohou obdivovat i četné romantické stavby, mezi které patří zejména vstupní brány v novogotickém slohu a Čínský pavilon. Po celé ploše parku jsou roztroušeny mohutné duby letní a lípy srdčité, z nichž ty nejstarší pocházejí pravděpodobně ještě z původní zámecké obory. Jejich mohutné kmeny jsou plné velkých trouchnivějících dutin.  Kromě domácích dřevin nalezneme v parku i hosty z cizích krajů – nahovětvec, dřezovec, jedlovec neboli tsugu, liliovník a mohutné střemchy pozdní. Na podzim tak hraje park pestrými barvami listů různých druhů a tvarů. Hromady spadaného listí a větví jsou lákadlem pro ježky, kteří v nich hledají potravu a úkryt pro zimní spánek. Nivní louky u řeky Blanice lákají naopak k návštěvě na jaře, kdy tu rozkvétají červené kohoutky a žluté pryskyřníky. Park na okraji města pozvolna přechází ve volnou krajinu.  V korunách stromů zahlédneme brhlíka lesního, zdatného lezce. Tento pták s šedým kabátkem, pátrající po hmyzu ve škvírách kůry, dokáže šplhat po kmenech stromů i hlavou dolů. Vlašimský zámecký park prošel v uplynulých letech rozsáhlou rekonstrukcí. Četné stavby jsou opravené a obnovené jsou i některé zapomenuté stezky. Letité stromy se dočkaly odborného ošetření a v parku bylo vysázeno mnoho nových stromů a keřů. Návštěvníka tak park překvapí něčím novým v každém ročním období.
 

Želivka (00:03:26)

Želivka
Klidná široká vodní hladina táhnoucí se za obzor, břehy lemované šumějícími lesy bez lidské stopy – to je přehrada Želivka. Jedna z největších přehrad ve Střední Evropě, sloužící jako zásobárna vody pro Prahu a další obce a města. Velká vodní plocha, členité břehy a přísná ochrana otevřely přehradu vzácným živočichům. Na Želivce tak dnes můžeme spatřit orla mořského. Pro tohoto majestátního dravce jsou charakteristická dlouhá široká křídla s rozpětím až 2,5 metru a roztažené ruční letky na jejich koncích.  Hnízdí na stromech v blízkosti vody na okrajích zatopených území, jeho potravu tvoří převážně ryby a vodní ptáci. Loví většinou v letu ryby, které jsou těsně u hladiny. Jeho kořist mívá nejčastěji 1–2 kg, ale unese i šestikilový úlovek. Přestože dokáže ulovit i zdravou kořist, vyhledává především nemocné nebo uhynulé jedince. V samotné přehradě žije naše jediná kaprovitá ryba živící se masitou potravou – bolen dravý. Běžně dosahuje délky 40–70cm, výjimečné kusy mohou mít i více než 1m a váhu i 14 kg. Na strmých březích pod korunami letitých borovic nalezneme další zvláštnost – kuřičku hadcovou.  Kuřička roste na těch březích Želivky, kde se vyskytuje hornina serpentinit neboli hadec. Pro výskyt vzácných druhů byly zařazeny hadcové bory u Želivky mezi botanicky významná území České republiky. Celá přehrada Želivky je pak Evropsky významnou lokalitou soustavy Natura 2000.
 

Požárské lomy (00:02:05)

Požárské lomy
Řeka Sázava svádí odedávna svůj boj s kameny, které se jí staví do cesty. Svou silou vyhloubila v horninových blocích údolí plné ostrohů a srázů. Po řece přišli lidé a začali ve skalách dobývat stavební kámen.  Lomy u Prosečnice dodávaly kámen na stavby v Praze – pochází odtud dlažba nádvoří Pražského hradu. Největšího rozmachu nabyla těžba na konci 19. století, kdy se lomy staly majetkem arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, kámen se tehdy z Prosečnice vozil až do Vídně. Hornina z požárských lomů se jmenuje granodiorit, ale je známá jako požárská žula. Skládá se z několika nerostů – světlého křemene, tmavé slídy – biotitu a černého amfibolu. Je proslavená svou odolností a dobře se leští, jsou z ní například vyrobeny i obklady a dlažby některých stanic pražského metra. Časem se těžba zmenšila a přesunula na jiná místa. Opuštěný lom zarostl stromy, zdi budov se začaly rozpadat. Skály však nezůstaly opuštěné nadlouho. Objevili je hledači romantiky – trempové, kteří zde u ohně a s kytarou pořádají své potlachy. Klid opuštěného lomu využívá majestátní výr velký, naše největší sova. Je to dokonalý noční lovec, který díky hebkému peří létá téměř neslyšně. Skály tak žijí dál a dávají zdejšímu kraji zvláštní nádech.
 

Řeka Sázava (00:02:22)

Řeka Sázava
Řeka Sázava odpradávna spojuje. Spojuje člověka s přírodou i lidi navzájem. Svoji pouť začíná jako malý potok u Velkého Dářka na Vysočině, aby pak po 225 kilometrech splynula se svou velkou sestrou Vltavou. Stála u kolébky naší historie, na jejím břehu založil svatý Prokop s přemyslovskými knížaty klášter v Sázavě. Trampové často nazývají Sázavu Zlatou řekou a na jejích březích pod Medníkem vznikaly první trampské osady. Pro vodáky má řeka magickou přitažlivost, nejkrásnější a nejdivočejší částí jsou zřejmě peřeje Stvořidla, které střídají táhlé meandry mírného středního toku s častými jezy. Druhý dech nabere řeka až za Týncem nad Sázavou, kde se zařezává do hlubokého údolí se strmými stráněmi a peřejemi. Zklidní až v hladině Vranské přehradní nádrže a u Davle se vlévá do Vltavy. Skalnaté břehy řeky v letních měsících ožívají žlutými květy tařice skalní. Nepřístupné terény využívá k hnízdění sokol stěhovavý, dokonalý vzdušný lovec, který nenechá nikoho na pochybách, kdo je zde pánem nebe. Sokolí páry bývají dlouhá léta věrni jednomu hnízdu, které si však nestaví. Často je zabírají nějakému jinému druhu nebo hnízdí přímo na holé skále. Sázava je rozdělena na revíry, o které se starají rybáři a tak na březích můžeme spatřit zadumané postavy čekající na své vytoužené úlovky. Přírodovědce zajímají zase mlži žijící na dně řeky. V Sázavě žije vzácný velevrub tupý a několik druhů škeblí. Mlži potřebují nejen čistou vodu ale i přírodní tvar koryta – proudné i klidné úseky s bahnem, kameny nebo pískem na dně. Na řadě míst byly však břehy kvůli plavbě nebo vodním elektrárnám upraveny a tok narovnán. Tím se ale narušil přirozený režim, a tak se každé jaro s táním sněhu řeka rozvodňuje a zaplavuje své okolí.
 
Navigace |« « aktuální strana 1 2 3 4 » »|