V předvečer bitvy se střetly jízdní průzkumné hlídky obou armád. Císařští jezdci hraběte Šporka narazili na Švédy a ti je pronásledovali až k liniím císařských, kteří byli schováni v lese za hřebenem mezi Jankovem a Otradovicemi. Na poslední chvíli přispěchaly císařským posily a ze čtyřsetčlenného švédského oddílu zbyly jen trosky. Na památku tohoto střetnutí byla postavena kaplička na kraji Bedřichovic. Tento zdánlivě nepříliš důležitý souboj v mnohém ovlivnil konečný výsledek bitvy. Císařský maršál Hatzfeld ho považoval za tak důležitý, že o něm poslal neprodleně depeši do Prahy, kde ji pokládali za zprávu o porážce Švédů a předčasně slavili vítězství. Ale ve skutečnosti se právě tímto způsobem švédský velitel Torstensson dozvěděl, kde leží císařští, a rozhodl se změnit taktiku.
V noci z neděle 5. března na pondělí 6. března se švédské vojsko ze svého postavení zvedlo a naznačilo ústup směrem na Votice. Asi u rybníka Vindušky za Otradovicemi však zatočilo vlevo a pochodovalo směrem na Broumovice a Vlčkovice a tam na výšině zaujalo postavení. To bylo výhodné v několika směrech. Švédové obsadili nejvyšší bod v okolí, což bylo výhodné pro jejich dělostřelectvo. Mezi nimi a císařskými byl les, také i méně schůdný terén, a konečně zastoupili nepříteli cestu směrem k Táboru, kde měli císařští své zásoby. Když zaujali toto postavení, bylo už slunečné a mrazivé pondělní ráno.
Na levém křídle císařské armády stojícím mezi Ratměřicemi a Odlochovicemi, jemuž velel polní maršálek Johann Götz, brzy poznali nebezpečí plynoucí ze švédského přesunu na vlčkovickou výšinu. Proto Götzova jízda vyrazila bez vědomí vrchního velitele Hatzfelda tím směrem, aby Švédy přestihla. Je třeba si uvědomit, že spojení bylo v tehdejší armádě velmi pomalé a jednotliví velitelé se často museli rozhodovávat samostatně. Jízdu následovala část pěchoty. Švédům však mrazivé počasí umožnilo rychlý přesun po zmrzlých polích i s těžkými děly, zatímco Götzovy jednotky musely projít zasněženými údolími a útočit do kopce, což zpomalilo jejich postup. Jízda v počtu 4 – 5 tisíc mužů se snažila podél Hartman a zčásti také vnitřkem Hartman proniknout do nosákovského údolí a z něj vystoupit do svahu, ale už bylo pozdě. Sníh jezdcům bránil ve výstupu do prudkého svahu, z jehož vrcholu proti nim začala pálit švédská děla. Výsledkem vyly strašné ztráty císařské jízdy. Na výšinu se jich dostalo už jen málo a ti byli stejně pobiti švédským protiútokem. V těchto chvílích také padl polní maršálek Götz zasažen dvěma střelami z mušket nebo bambitek. Stalo se to v místech, kde dnes stojí kravín na Královně. Tady také dřív stával litinový kříž na památku Götzovy smrti, který byl později přemístěn k hlavní silnici, kde dnes stojí mezi dvěma smutečními vrbami.
Hatzfeld se po této ráně přesto pokusil o další protiútok. Ustupující pěchotu soustředil v jihozápadním cípu Hartman a vyslal do odlochovického a nosákovského údolí spolu s ní asi pět tisíc mužů jízdy, aby se znovu pokusili o napadení Švédů na výšině. Ti však opět přesunuli svá děla za odlochovické údolí a k Habartům. Když císařští stoupali na návrší, Švédové do nich opět stříleli z děl. Kromě toho císařské jízdě překážely v postupu ustupující Götzovy eskadrony z prvního útoku, takže docházelo ke značným zmatkům. Proto se i tentokrát Švédům podařilo císařské zahnat. Pronásledovali ustupující, ale mezi Habrovkou a Ratměřicemi byli sami napadeni císařskou posilou. Nakonec se však Švédům podařilo se značnými ztrátami císařské potlačit. Opět velmi dobře rozestavěli děla na návrších a ostřelovali utíkající císařské jednotky. Ty ustupovaly tak dlouho, až zmizely Švédům z očí za hřebenem nad Skrýšovem. Na Habartech , v Hartmanech, u Mouřenína a v okolí zůstalo mnoho padlých, sníh byl zbarven do ruda. Blížilo se poledne a skončila první část bitvy neúspěchem císařských. Na starých rytinách v knize Teatrum Europaeum je v okolí bojiště vidět hořící Ratměřice s kostelem a hořící Habrovku. Jak bylo tehdy obvyklé, obyvatelé před vojskem utekli do lesa. Švédové považovali bitvu za vyhranou. I maršál Hatzfeld považoval srážku za skončenou a rozhodoval se, jestli má ustoupit do Prahy, nebo druhý den pokračovat v bitvě. O tom, že vítěz byl znám ještě téhož dne, rozhodla vlastně náhoda.