V létě 1627 se v lesích na rozhraní Kouřimského a Čáslavského kraje, v okolí Čestína, Kácova a Uhlířských Janovic shromáždil velký počet zběhlých poddaných. Pocházeli nejen z okolních vesnic, ale snad i ze vzdálenějších panství. Shromážděných osob, tížených zoufalou situací a odhodlaných proto ke všemu, hleděli tehdy využít pro politické cíle někteří z řad českých exulantů.
Nový neklid v Čechách se připravoval už od června 1626, kdy vypukly nepokoje na královském panství Křivoklátě a kdy došlo k shluknutí sedláků v kraji Chrudimském. Na poměry v Podblanicku měly jistě největší vliv červnové nepokoje vzniklé ve Štěchovicích a v jiných obcích v sousedství. Ve zprávách o povstání se hovoří o účasti i poddaných Pavla Michny – mohlo jít opět o poddané z panství lešenského nebo konopišťského. Po příchodu vojska, které povstalce rozehnalo se poddaní stáhli do lesů, po několika dnech se však vrátili a vyplenili statek Hradišťko, patřící strahovskému klášteru. Proti štěchovickým povstalcům bylo v červenci posláno vojsko, pěchota i jízda. Když sedláci sáhli ke zbrani, byli nakonec rozprášeni, vůdcům se však podařilo uprchnout.
I v příštím roce nastaly v Čechách nepokoje. Opět byly vyvolány hlavně násilnostmi páchanými vojáky. O tom, jakým břemenem bylo pouhé ubytování vojska na panství, svědčí případ Křivsoudova, jenž tehdy náležel vysokému císařskému hodnostáři Hugonu Halleweilovi. Ač měl od císaře pro své panství tzv. salvu guardii, museli křivsoudovští poddaní v roce 1626 po 27 týdnů vydržovat císařské vojáky, další pluk pak v krátké době 2x prošel panstvím a odehnal poddaným i vrchnosti mnoho dobytka. Výsledek byl, že 116 poddaných pro nesnesitelné poměry zběhlo. Není proto divu, že na mnoha panstvích obyvatelstvo znovu prchalo do lesů nebo se srocovalo a se zbraní se stavělo násilníkům na odpor. Vládnoucí místa se netajila obavami ze všeobecného povstání v zemi.
V létě 1627 se v lesích na rozhraní Kouřimského a Čáslavského kraje, v okolí Čestína, Kácova a Uhlířských Janovic shromáždil velký počet zběhlých poddaných. Pocházeli nejen z okolních vesnic, ale snad i ze vzdálenějších panství. Shromážděných osob, tížených zoufalou situací a odhodlaných proto ke všemu, hleděli tehdy využít pro politické cíle někteří z řad českých exulantů. Koncem srpna tu verbovali neznámí verbíři. Jeden ze známých vůdčích účastníků povstání, pražský měšťan Matouš J. z Těchenic tu prý měl v lesích u Kouřimě na 400 tajně najatých vojáků, které chtěl odvést do Slezska k dánskému nepříteli. V dánských službách byl i další vůdce povstalců, důstojník Christpeins, za jehož velení srocené houfy kolem 24. srpna přepadly statky katolických vrchností na Kouřimsku. Zprávy kronikáře výslovně jmenují Rašovice a Rataje nad Sázavou, z podblanických panství pak Český Šternberk, Domašín a Vlašim. V líčení povstání přikládá F. J. Peckovský hlavní účast na počátku akce poddaným Pavla Michny, zvláště dramatickou úlohu připisuje poddaným vlašimským, kteří prý hejtmana vlašimského panství sťali, hlavu jeho nabodli na tyč a tělo rozsekali, protože umořil jednoho kněze pod obojí. V dalším tažení uvádí i dobytí a vyloupení kláštera v Benešově. Mezi vůdci se jmenuje někdejší majitel týneckého panství Adam Hodějovský z Hodějova. Údaje Peckovského nejsou však podepřeny dosti určitě prameny jinými, takže je nutno je brát s rezervou.
Z úředních pramenů je jisté pouze to, že jakmile došla zpráva o bouři do Prahy, vyslali nejvyšší zemští úředníci proti povstalcům vojsko, kterému stál v čele jako vyšetřující komisař majitel Konopiště Pavel Michna spolu se Sezimou z Vrtby, majitelem panství votického. Vzbouřenci však patrně dříve, než k nim mohlo vojsko dorazit, ustoupili před ním z Kouřimska na sever do kraje Čáslavského, kde se v lesích rozprchli. Začátkem září vyplenili zámek ve Svojšicích - to byla patrně poslední bojová akce rozptýlených houfů hlavního sboru. Podle některých zpracování tohoto povstání dostala se část vzbouřenců až na Konopišťsko – líčí se i útěk Michnův z konopišťského zámku – až prý pak byla vojskem likvidována na Neštětické hoře (ležící od Konopiště západním směrem asi 4 km). Rozehnaní účastníci povstání byli schytáváni a vězněni. O Adamu Hodějovském se ve starší literatuře psalo, že ve srážce na Neštětické hoře nalezl po boku svých sedláků smrt. Ve skutečnosti byl-li vůbec účasten, zachránil se útěkem, neboť se s ním později setkáváme ve švédských službách (zemřel v roce 1640).
Pokus využít lidového povstání k všeobecnému protihabsburskému odboji na podporu současně prováděných vojenských akcí dánských tedy ztroskotal. Šlechtičtí vůdcové uprchli a lid nesl dále sám tíhu pobělohorské doby.
O 300 let později zde vyrostl památník na tuto událost. O jeho postavení se přičinili obyvatelé Neveklova a okolních vsí, a tak byla rozhledna otevřena 18. srpna 1927 s účastí kolem 20 000 lidí.