Hrušov se nachází v údolí potoka Mnichovka v nadmořské výšce 296 m n. m. a katastrálně patří do katastrů tří obcí: Senohrab, Hrusic a Turkovic. Středověký původ není doložen, ale prastará ves Hláska, ze které měly být patrny jen stopy zasypané studny, se údajně nacházela na stejnojmenném kopci nad Hrušovem.
Mlýn je prvně zmíněn roku 1525, kdy je součástí zlenického panství, a náležel v průběhu věků jak Lensedlům, tak Hrusicím. V roce 1616 jej převzal Václav Hruša, jehož rod vlastnil objekt nejdéle a dal i osadě jméno. Od josefinského katastru patřil již mlýn Senohrabům. Do 80. let 19. století stál v Hrušově „statný mlýn na dobrém nápadě“, dvě chaloupky, cihelna a dům pohodného. Z toho je zřejmé, že šlo o malou osadu.
Rozvoj Hrušova jako významného výletního místa je spjat s rozvojem Senohrab a obdobně tedy s vybudováním železniční trati roku 1871. Tato dráha se zapsala výrazně i do geografického rámce Hrušova, neboť mohutný železniční násep jej na severozápadní straně de facto ohraničil a uzavřel. První hotel, známý dnes jako Valencia, postavil Antonín Šimek roku 1890. Později jej koupil Antonín Pupp, který jej po několika letech prodal Antonínu Čvančarovi. Dalším majitelem se stal Jan Benda. Počátek vilové zástavby reprezentují dvě vily, přestavěné z přenesených pavilonů Zemské jubilejní výstavy, konané roku 1891. Jeden, původně lesnický, se nachází na katastru Hrusic, druhý, původně Černína z Chudenic, na katastru Senohrab.
Vilovou kolonii na hrusické stráni vystavěl architekt Otakar Dvořák. Dobový tisk popisuje celkovou atmosféru a dění takto: „Kdo neviděl Hrušov a Senohraby v posledních pěti letech, užasl by nyní při jejich shlédnutí…Villegiatura senohrabsko-hrušovská obsahuje celkem 24 vil, jež jsou z části soukromým vlastnictvím, z části na léto se pronajímají“.
Z roku 1909 pochází dům, navržený architektem Antonínem Dvořákem, autorem českobratrského sboru v Praze v Korunní ulici. Tento dům, stojící na turkovické stráni, vychází zřetelně z lidového stavitelství.
Také v meziválečném období zde vyrostlo několik zajímavých vil. V letech 1920 – 1922 si Gustav Weinberger také v turkovické části Hrušova vystavěl honosnou Vilu Ritu, která se pohledově výrazně uplatňuje nárožní věží. Weinberger, který vlastnil i bývalý černínský pavilon, měl v Praze výrobnu dámské konfekce, která sídlila v Rybné ulici, a prodejny v ulicích Na Příkopě a na Národní třídě.
V Hrušově bydlela Rebcova rodina, která vlastnila tiskárnu v Praze v Lipové ulici, a výrazně se podílela na místním společenském životě. Tento podnik vytiskl i „Průvodce po okolí Senohrab a Posázaví“, vydaný roku 1909 u příležitosti desetileté činnosti Okrašlovacího spolku. Původní hotel Hrušov přejmenoval na Valencii roku 1928 nový majitel Josef Roja, který zde též přestavěl sousední budovu na kino. Ve sklepích Valencie se v letech 1931 až 1939 stáčela údajně léčivá radioaktivní voda „Senohrabka“, která však pramenila v nedalekém lese a přiváděla se do sklepa hotelu.
Mlýn koupil již roku 1880 Antonín Šimek, poté jej vlastnili obdobně jako dnešní „Valencii“, Pupp a Čvančara. Během 1. světové války mlýn získal Antonín Hanzl. V meziválečném období zde zřídil hotel se 14 pokoji a mlýn stále fungoval. Konjunktura a stoupající počet zájemců způsobily, že majitel mlýn zrušil a na jeho místě postavil budovu dnes již bývalého hotelu Hrušov, který, přestože se vyznačuje puristickým tvaroslovím a velkou hmotou, zapadl do okolního přírodního rámce.
Z Hrušova vedlo také několik významných cest, z nichž nejdůležitější směřovaly k říčním lázním u Sázavy, které založil Okrašlovací spolek. U těchto cest spolek rozestavěl lavičky, vysázel stromy a přes potoky a železniční příkop zřídil 7 lávek. První stezka vznikla kolem roku 1900 a vedla podél levého břehu Mnichovky, pravobřežní cesta vznikla roku 1914.
Ale i Hrušov měl vlastní koupaliště, z něhož zbyla hráz, patrná v dolní části Sázavské ulice. Dnes na této hrázi stojí chaty a patrný je zbytek výpusti nedaleko cesty.
Ani zde nechyběly stavby, sledující dobové trendy puristicko-funkcionalistické architektury. Puristická vila v hrusické části, kterou navrhl významný architekt Eduard Hnilička, vyšla dokonce v odborném architektonickém časopisu Styl (1931 – 1932), zde je ale uvedena jako „Vila p. Dr. M. v Senohrabech“, což dokazuje, že pocitově měl Hrušov blíže k této obci než k Hrusicím, jak to popisuje ve svých pamětech již profesor Vladimír Vondráček: „Hrušov patřil administrativně a geograficky k Hrusicům, společensky, ideově, citově k Senohrabům“.
Také zde stával proslulý lyžařský skokanský můstek, o kterém je samostatně pojednáno na jiné tabuli.
Nad údolím Hrusického potoka se klene nedaleký dálniční most, který byl vyprojektován již před 2. světovou válkou, ale k jeho využití došlo až při otevření dálnice D1 v 70. letech 20. století. Ještě jako samostatný solitér si „zahrál“ v několika filmech, např. v povídkovém filmu Zdeňka Brynycha „Pět z milionu“ (1959) nebo v díle „Romeo a Julie na konci listopadu“ od režiséra Jaroslava Balíka z roku 1971.
V poválečném období nastal díky nástupu komunistické moci výrazný útlum této lokality. Bývalý hotel Valencia sloužil jako útulek charity pro římskokatolické kněze v důchodovém věku. Naštěstí stále fungovalo kino, které se stalo vyhledávaným cílem zábavychtivých obyvatel i návštěvníků hlavně v letních měsících, a v provozu byl též hotel Hrušov, u kterého vznikla i chatová osada, určená k pronajímání.
Pohromu pro Hrušov znamenala povodeň, způsobená v létě roku 1974 protržením hráze rybníka Hubačov, ale škody způsobené touto katastrofou již smazal čas. Oba bývalé hotely dnes slouží soukromým účelům.