Podolí
Z historických záznamů víme, že Podolí bylo do roku 1616 samostatné rytířské sídlo. Ještě v 17. století zde bývala tvrz s dvorskými budovami a zděnou terasou, která byla obklopena příkopem, jenž byl napájen z blízkého rybníka. Majitelem podolského statku byl ve 14. století vladyka Ondřej (zemřel v roce 1398). V polovině 15. století se zde usadili rytíři Dvorečtí z Olbramovic, kteří byli po Podolí zvaní Podolští. V letech 1443 až 1470 sídlo patřilo Přechovi a dále jeho synům Janovi, Mikuláši, Heřmanovi a Václavovi. Začátkem 17. století patřilo Podolí Markétě Dvořecké z Dušanova a po ní Adamu Dvořeckému, který v roce 1616 tvrz, dvůr a ves prodal Sezimovi z Vrtby. Tímto okamžikem přestalo být Podolí samostatným statkem a z někdejší vesničky, která byla u tvrze, zbyl pouze dvůr se dvěma popisnými čísly a nedalekou hájovnou.
Později do těchto míst mířily kroky členů rodiny Nádherných i samotné Sidonie, neboť poplužní dvůr Podolí příslušel k zámku Vrchotovy Janovice, stejně jako dvory v Křešicích a Voračicích. V poválečném období zde působilo Jednotné zemědělské družstvo Olbramovice později JZD Bystřice. Socialistickou zemědělskou činností byl statek postupně devastován a po roce 1989 již objekty nebyly k zemědělské činnosti využívány vůbec. V roce 2002 byl statek prodán soukromému majiteli. V současné době je objekt zrekonstruovaný na koňskou farmu s možností ubytování.
Kontakt: Dvorec Podolí 1, 257 53 Vrchotovy Janovice
Tel.: 317 835 011, fax: 317 385 013, mobil 606 640 215
e-mail: info@dvorecpodoli.cz, Internet: www.dvorecpodoli.cz
Události 2. světové války
Historické události, které se v krajině mezi Olbramovicemi, Podolím a Křešicemi odehrály, nebývaly vždy radostné. Dokládají to smutné události z konce druhé světové války. Tehdy Němci likvidovali polské koncentrační tábory a vězni z nich byli převážení do Čech. Proto velmi často přes železniční stanici v Olbramovicích projížděly nákladní vlaky plné zubožených, polonahých a zmrzlých vězňů. Místní obyvatelé se tak, i když nepřímo, setkali s nesmírnou krutostí, kterou tito lidé museli prožívat. Nejotřesnější okamžiky nastaly, když byl jeden z transportů směřující z Osvětimi a Terezina postaven asi 800 metrů od zastávky Olbramovice naproti lesu Hať, kde ho Němci nechali stát několik dnů. Toto místo se odsud nachází zhruba 0,5 km přes les směrem na Křešice. To, jak se zacházelo s lidmi, kteří byli ve stojícím vlaku, se dá těžko popsat. Jednalo se o politické vězně mnoha národností, kterých bylo kolem 3500. Při každém pokusu o útěk byli tito nešťastníci zezadu stříleni a ostatní vězni je potom museli zahrabávat. Transport smrti nakonec odjel směrem na Tábor a hrůzné činy příslušníků SS byly odhaleny. Po skončení války, ve dnech 9. a 10. května 1945, došlo k hromadnému pohřbení obětí transportu na olbramovickém hřbitově. Za dozoru místních občanů museli zajatí němečtí vojáci pohřbít 82 vězňů. Jako připomenutí této události byla v roce 1977 odhalena na nádražní budově v Olbramovicích pamětní deska.
Obojživelníci zdejších rybníků
V okolí Podolí a Slavkova se nachází několik rybníků a rybníčků, které jsou významné z hlediska výskytu celé řady obojživelníků. Za zachování těchto druhů vděčíme zejména tomu, že zde nebylo uplatňováno plošné průmyslové zemědělství, intenzivní chov ryb a nedocházelo zde ke znečišťování vody ze strany člověka.
Hlavně díky těmto aspektům se zde vyskytuje například kuňka ohnivá, která je pokládaná za indikátor čistého životního prostředí. Kuňku poznáte podle zvuku, který připomíná tlumené houkání. Mezi další druhy obojživelníků, které zde můžete vidět nebo slyšet patří skokan zelený, ropucha obecná a rosnička zelená. Ropucha je typická zejména velkými bradavicemi, které má na svých zádech. Rosničku zelenou můžete vzácně spatřit na stoncích rákosu, orobince či na větvích stromů.
Osobnosti salónu Sidonie Nádherné
„Byla to secesní žena, která uměla začlenit janovický park a českou krajinu do svého salónu“, řekla o Sidonii Nádherné Anna Masaryková.
Max Švabinský (17. září 1873 – 10. února 1962)
Tento významný český malíř a grafik vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl mimo jiné žákem Julia Maříka. Ve dvacátých letech minulého století pak na tomto ústavu dokonce sám působil jako rektor. Byl členem spolku výtvarných umělců Mánes a také České akademie věd a umění. Nejvýrazněji se projevil jako tvůrce maleb a rytin a proslulá jsou i jeho díla portrétní. Rovněž je autorem barevných oken v katedrále sv. Víta na Hradčanech.
Max Švabinský portrétoval Sidonii Nádhernou poprvé v roce 1907 na přání jejího staršího bratra Jana. Sidonii bylo tehdy dvacet dva let a obávala se, že její nijak mimořádný vzhled nedokáže upoutat renomovaného umělce, ale opak byl pravdou.
V lednu roku 1908 byl dokončen olejový portrét Sidonie, dnes si ho můžete prohlédnout v expozici janovického zámku. Ze vzpomínek malířovy manželky Ely se dozvídáme: „Po Vánocích Švabinský portrétuje baronku Sidi Nádhernou, šlechtičnu s dívčím kouzlem rozevlátých zlatých vlasů, nevázanou roztomilou kamarádku dvou bratří. Tři sourozenci jsou umělecky nadaní. Sidi miluje malířství a ve stylu bohatých Angličanek navštěvuje každé léto Itálii a noří se do studia mistrů quattrocenta ve Florencii. Chtěla by sama malovat a líbilo se jí v ateliéru, kde obrazy vydechují zhuštěnou atmosféru duchovních dobrodružství“. Pražský ateliér Maxe Švabinského navštěvovala Sidonie ráda a často. Ráda pozorovala malíře při práci a dokonce od něho dostala klíče od ateliéru a směla v něm zůstat, i když malíř odešel. Také Švabinský sám zajížděl do Vrcholových Janovic. Jeho vytvořené skici nejen k portrétům Sidonie, ale i jejich dvou bratrů, skici z janovického parku a krajiny kolem Janovic byly dle svědectví bývalých zaměstnankyň zámku uloženy v zámecké jídelně.
Posledním dnes známým portrétem Sidonie Nádherné je barevná litografie z března 1913 uložená v grafické sbírce Národní galerie v Praze.