Vážení návštěvníci,
dovolujeme si Vás pozvat k procházce po naučné stezce s názvem „Po stopách Sidonie Nádherné“. Naučná stezka se sedmi zastaveními propojuje Vrchotovy Janovice a nedaleké Olbramovice. Stezka v délce zhruba 8,3 km je vedena po starých tradičních stezkách a umožňuje Vám zvolit si vycházkový okruh přes osadu Slavkov a Podolí. Informační panely Vás seznámí s rodinou poslední šlechtické majitelky zámku Vrchotovy Janovice, baronkou Sidonií Nádhernou z Borutína (1885 – 1950), jejími přáteli vysokého kulturního evropského formátu, s historií našeho kraje a přírodními zajímavostmi.
Městys Vrchotovy Janovice netradičně
S městysem Vrchotovy Janovice Vás seznámíme prostřednictvím Sidonie Nádherné. Svoji „Kroniku Vrchotových Janovic“ sepsala na počátku roku 1934, v čase, kdy se nad světem, k němuž náležela, počalo očividně smrákat, a kdy byla navíc ztrátou svých nejbližších příbuzných a řady přátel odsouzena k osamělému životu.
„Vrchotovy Janovice, sídlo jednoho z nejstarších rodů v Čechách, leží v srdci země 65 km jižně od Prahy, zhruba 20km od pravého břehu Vltavy. Dosáhneme-li návrší od jihovýchodu nebo od západu, otevře se oku pohled na líbezné údolí obklopené kruhem zalesněných hřebenů kopců, po loukách se vine Janovický potok, jemuž zámecký park vděčí za velkou část své mimořádné krásy, kolem jsou roztroušeny malé i větší rybníky, pole jsou lemována ovocnými stromy, alej starých lip vede do parku oplývajícího krajinnými sceneriemi a kolem potoka a rybníka až k důstojnému zámku a sídlu hrdých rodů obehnanému jako každá stará tvrz vodním příkopem.“
Z poněkud jiného pohledu se o vrcholových Janovicích a majitelích zámku dozvídáme z dopisu odeslaného 4. listopadu 1907 – Rainer Maria Rilke zde své ženě, sochařce Claře Rilkové-Westhoffové, píše:
„Také o Vrcholových Janovicích bych měl co vyprávět. Již jízda vozem v zaskleném, jasném podzimním odpoledni spolu s naivní krajinou byla tak krásná! Od vlaku i zpátky na vlak jsem jel sám. A byly to Čechy, které jsem znal zvlněné jako lehká hudba a najednou znovu rovné za svými jabloněmi, ploché téměř bez obzoru a rozdělené poli a stromořadími jako lidová píseň od refrénu k refrénu. A najednou člověk ze všeho vyklouzl (jako by jel na člunu splavem) do brány parku, a byl to park, starý park, a přicházel k člověku docela blízko se svým vlhkým podzimem. Až po několika zatáčkách, mostech, průhledech, oddělen starým vodním příkopem, vystoupil zámek, nahoře nahnutý zpět jako z pýchy, nerovnoměrně pokrytý okny, erbovními štíty, altány a arkýři a obestavěný kolem dvorů, jako by je nikdy neměl nikdo spatřit. Krásná baronesa mne přivítala na zámeckém mostku se svými dvěma velmi sympatickými bratry; prošli jsme park, a když se stmívalo, také podivuhodný zámek (s nezapomenutelnou jídelnou), zatímco dva sluhové svítili těžkými stříbrnými svícny do hlubokých komnat jako do dvorů. Zůstali jsme tedy jen mezi sebou a nakonec jsme (což bylo vzhledem ke krátkosti návštěvy obzvláště příjemné) pili čaj (k němuž se podávaly plátky ananasu) a bylo nám spolu dobře, každý rád ve společnosti druhého. Trochu to připomínalo dávná dětská odpoledne, s tím rozdílem, že nás nehlídali žádní dospělí a že jsme krabice s hračkami otevírali a uklízeli jen vnitřně.“
Osobnosti salónu Sidonie Nádherné
Každý, kdo přišel za Sidonií Nádhernou do Vrchotových Janovic, poznal krom zámku také park, který končil lesem. Za jeho ohradní zdí už byla jen pláň, pole a lesy ohraničené pouze obzorem. Jedna z návštěvnic Vrcholových Janovic, Anna Masaryková, o Sidonii řekla:
„Byla to secesní žena, která uměla začlenit janovický park a českou krajinu do svého salónu.“
Na informačních panelech všech zastavení Vám představíme některou z významných osobností salónu Sidonie Nádherné, pro které čas strávený na janovickém zámku nebyl pokládán za promarněný a které uměly naslouchat druhým, a to už je dnes skoro zapomenuté umění. Byl to například Rainer Maria Rilke, spisovatel Karel Kraus, malíř Max Švabinský, vnučky prezidenta Masaryka Herberta a Anna, kněžna Mechtilda Lichnowská, zakladatel průhonického parku Sylva-Taroucca, zahradní architekt světové pověsti Camilio Schneider, kníže Maxmilián Lobkowicz s chotí Viliam, biskup Antonín Podlaha, architekt Adolf Loos…
Rainer Maria Rilke (4. 12. 1875 – 29. 12. 1926)
Rainer Maria Rilke byl jeden z nejvýznamnějších německy píšících lyriků přelomu 19. a 20. století, spisovatel a dramatik. Jako první z pražských Němců si vydobyl světovou proslulost. Jeho tvorba se vyvíjí od impresionistických básnických počátků po meditativní hymny, od dekadentního stylu konce století k moderní poezii, v níž Rilke nachází osobitou cestu k vyjádření pocitů moderního člověka. Rilkova poezie se obracela k základním metafyzickým problémům lidského života, lásky, utrpení a smrti.
Rainer Maria Rilke, celým jménem René Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke, se narodil 4. prosince 1875 jako syn německého vyššího železničního úředníka v pražské Jindřišské ulici. Již jako mladý projevoval výrazné literární nadání, zaujala ho jedinečná krása Prahy, kde vyrůstal, malebnost české lidové písně a také česká historie a její významné osobnosti. Rilke často cestoval a většinu svých nejznámějších děl vytvořil v různých koutech světa.
Poprvé se Sidonie setkala s R. M. Rilkem v roce 1906. Cestovala se svou matkou baronkou Amalií, která požádala sochaře Augusta Rodina, zda by jej s dcerou mohly navštívit v jeho pařížském ateliéru. V té době pracoval R. M. Rilke jako Rodinův sekretář a byl to pravděpodobně on, kdo odpověděl pozváním, a zcela určitě on, kdo obě návštěvnice při prohlídce ateliéru a při setkání s Rodinem doprovázel. Přímo Vrchotovy Janovice poznal R. M. Rilke o rok později díky přátelství s Janem Nádherným, které uzavřeli v literárním spolku Concordia. Rilke přijal jeho pozvání k návštěvě, ale později přijížděl do Vrchotových Janovic především kvůli jeho sestře Sidonii. S ní jej poutalo zvláštní přátelství a snad i nenaplněná láska.
O tři roky později, v srpnu a v září roku 1910, se Rilke na několik týdnů znovu objevil v Janovicích. V jednom z dopisů, který v době své návštěvy Rilke napsal Marii Taxisové, se opět vrací k janovické krajině. Dopis je z 30. srpna:
„… krajina v Janovicích je ještě skromnější než v Loučni, dá se říci téměř urozena, vlastní všechny druhy sentimentu a melancholie a ta se začíná rozlévat mezi květinami, modré čekanky lemují postranní cesty, pokoušejí se hledět mi hluboce do očí, jak to někdy dělají domácí zvířata, a květy jabloní jako kdyby čekaly na pochvalu…“.
Do Janovic se Rilke vrátil ještě jednou, po třetí a naposledy, v roce 1911. Ale přátelství se Sidonií Nádhernou vytrvalo po celý život. Setkávali se dál na nejrůznějších místech světa a Rilke na pobyt v zámku stále vzpomínal: „… a často se mi zdá, že nemám na světě nic, jenom Váš slib, že se mohu vrátit do Janovic, kdy budu chtít, a že v nich pak mohu zůstat už navždycky“.