Na lesní stezce poznáme Ferdinanda d´Este nejen jako lovce, ale i jako velkého milovníka stromů, zvláště jehličnanů. Sám také vybíral jejich kvalitní sazenice a dohlížel na výsadbu každého stromu v parku.
V přírodě jehličnany přirozeně rostou ve vyšších nadmořských výškách, kde se musí potýkat s vysokými teplotami v létě a naopak s velmi nízkými v zimě. Proti listnatým stromům mají velkou výhodu, brzy na jaře se mohou probudit, protože na zimu neshazují listy zvané jehlice. Výhodou jehlic jsou malé ztráty vody výparem díky voskové vrstvě na povrchu a menší ploše. Jehličnaté stromy také odolávají lépe tíze sněhu díky celkovému tvaru koruny. A jaké jsou nevýhody stromů - jehličnanů? Největší nebezpečí je, že jehlice stromu ožere nějaký hmyz. Tomu se stromy brání produkcí pryskyřice, která hmyzu nechutná. Co však jehličnanům nejvíce škodí, jsou emise, tedy škodlivé látky vypouštěné do vzduchu továrnami a výfuky aut. Škodliviny smíšené s vodou tvoří ve vzduchu kyselý déšť. Kyselý déšť působí špatně i na listnaté stromy, ale ty na podzim listy poškozené shodí a na jaře vytvoří nové silné a zdravé. Jehličnany si však poškozené jehlice nesou třeba až 7 let a poškozené stromy mohou snáze zmrznout nebo na jaře uschnout. Protože je o arcivévodovi Ferdinandovi známo, že velmi dobře znal různé druhy jehličnanů, tak i my si teď povíme o našich nejběžnějších jehličnanech. Vybrali jsme pro vás jehličnany, které si můžete prohlédnout přímo zde v parku.
Smrk ztepilý (Picea abies) je známý tím, že se při silném větru může snadno vyvrátit. Mohou za to kořeny, které jsou velmi mělko v půdě. Smrk původně rostl spíše na horách, ale protože se ho člověk naučil dobře pěstovat a zpracovávat jeho dřevo, tvoří dnes velkou část všech lesů v ČR. Smrk špatně snáší sucho a horko, když se mu daří, může růst až 600 let. U nás ho však lesníci kácí ve věku kolem sta let. Splést si ho můžete snad jen s jedlí, ale jeho šiška visí z větévky dolů a nerozpadá se.
Sosna, jak se také nazývá borovice lesní (Pinus sylvestris), roste často na velmi suchých skalách. Není to proto, že by se jí na skále, kde má málo živin, moc líbilo, ale proto, že ostatní druhy stromů jsou silnější a borovici z lepších míst prostě vyhnaly. Aby se borovici na skále lépe žilo, má kůlový kořen, který jí pevně drží na podkladu a saje vodu z hloubky pod povrchem. Určitě víte, že je na mladých větvích borovice kůra zelená, pak oranžoví a jakoby se loupe a nakonec se změní v šedohnědou borku. Pozor! Až si budete v lese sedat, tak ne pod borovici, její dřevo je bohaté na pryskyřici a budete mít smůlu (třeba na kalhotech).
Určitě znáte jedli bělokorou (Abies alba) z vánočních trhů se stromky. Je to krásný voňavý strom, který bezpečně poznáte podle nepichlavých jehlic se dvěma bílými proužky na rubu, jsou to kanálky vedoucí silici, která vydává onu charakteristickou vůni jehličí. Její šišky rostou směrem k nebi jako svíčky a na zemi je nikdy nenajdete, protože se už na stromě rozpadnou.
Modřín opadavý (Larix decidua) je jediný český jehličnan, který na zimu opadá, to ví každé malé dítě. Ale proč? Protože modřín je jedním z nejodolnějších stromů a dokáže přežít i na Sibiři, kde je v zimě –70°C nebo v Alpách v nadmořské výšce 2400 m n.m., kde by své jehlice nedokázal uchránit před mrazem. Na větvičce modřínu najdete malé hrbolky, což jsou vlastně zkrácené větvičky, ze kterých vyrůstají ve štětičce světle zelené jehlice. A co možná každý neví je, že modřín krásně barevně kvete. Samčí květ je kulovitý sírově žlutý a samičí květ je karmínově červená šištice.
Strom a někdy i keř se jménem tis červený (Taxus baccata) u nás v lese najdete jen velmi vzácně, proto je v ČR chráněný. Vzácný je také proto, že roste velmi pomalu a může být starý až 1000 let. Obsahuje jedovatou látku taxin ve dřevě, jehlicích i v semínku. Červený míšek, tedy sladký obal černého semene, jedovatý není, protože semínka po kraji roznášejí svým trusem ptáci, kterým červený obal náramně chutná. Tis se někdy nazývá klučičím stromem, protože se v minulosti používal na výrobu těch nejlepších luků.
Neodmyslitelným symbolem Vánoc je jmelí bílé (Viscum album), které podle keltských druidů mělo kouzelnou moc. Botanicky je jmelí poloparazitickým keříkem. Co je to poloparazit? To znamená, že je to rostlinka, která si neumí sama ze země přivést vodu a minerální látky, proto napíchne svými savými kořínky větev stromu a potřebné látky mu krade, ale zázrak fotosyntézy umí sama. Roste v korunách stromů, hlavně listnáčů, ale i jedlí a borovic. Jmelí je svěže zelené i v zimě a teprve v prosinci dozrávají jeho plody - bílé jedovaté bobulky.