Wandelpaden met uitlegborden >> Het Bospad van Ferdinand d’Este

Zastavení E - Podivná stvoření (o houbách a vyšších rostlinách)

Chodíte rádi na houby? Jestliže ano, pak víte, že při hledání hub se musíte zaměřit na lesní půdu, tedy trošku se ohnout. Když už jsme blíže zemi, zjistíme, že v lese nerostou u země jen houby, ale také velké množství kapradin, mechů a lišejníků. Houby jsou organizmy živící se jako rozkladači nebo parazité. Vytvářejí vlákna zvaná hyfy, která se proplétají v půdě a napomáhají rozkladu odumřelých organizmů nebo napadají jiné organizmy, rostliny i zvířata. Spleť hyf se nazývá mycelium neboli podhoubí. Všechny houby se rozmnožují výtrusy, které se vytváří přímo na vláknu nebo v útvaru zvaném plodnice. Plodnice některých hub jsou velmi chutné, proto je chodíme do lesa sbírat. Věděli jste, že sbírání hub je česká specialita? Lidé sbírají houby již od nepaměti a vždy platilo a platí, že houby si můžeme odnést z lesa, ať už les patří komukoliv. Můžeme jen hádat, zda si i tuto českou tradici oblíbil František Ferdinand a zda-li se objevily české hříbky i na jeho stole.

Nepřehlédnutelná je bedla vysoká (Macrolepiota procera) stojící na až 40 cm vysokém třeni (noze) s hlízovitým zakončením. Klobouk s lupenitou rouškou má až 25 cm v průměru. Bedly nacházíme na sušších místech jehličnatých lesů na výslunných místech od července do října. Vynikající jsou mladé klobouky připravené jako řízky.

Jako babku známe suchohřib žlutomasý (Xerocomus chrysenteron). Sbíráme ho ve všech lesích na podzim ve formě mladých plodnic - sameťáčků nebo starých rozpraskaných babek. Pokud suchohřib odřízneme, na řezu se modře zbarví. Pod kloboukem skrývá rourkovitá rouška plná výtrusů.

Muchomůrka červená (Amanita muscaria) není sice nejjedovatější, ale za to nejkrásnější českou muchomůrkou. Obsahuje jed muskarin. Roste hlavně v blízkosti bříz, ale i ve smrčinách, od konce léta do října.

Mezi houby patří i choroše jako například troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius). Choroše napadají oslabené a zraněné stromy, v nichž vyvolávají bílou hnilobu a ničí jejich dřevo. Vyskytují se od polárního kruhu po středomoří. U nás napadají hlavně buky a břízy.

Lišejníky vznikly symbiózou mezi houbou a řasou nebo sinicí, ale vypadají jako jeden organizmus. Tělo lišejníku se nazývá stélka, která může být korovitá, lupenitá nebo keříčkovitá. Rostou na stromech, kamenech i přímo na zemi.

Mapovník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum) je lišejník s korovitou stélkou, která připomíná svým vzhledem mapu. Roste na kamenech od polární Arktidy po středoevropské Alpy.

Častým lišejníkem je pukléřka bublinatá (Parmelia physodes) zvaná také lišejník prasátko, protože snáší i špinavé životní prostředí. Roste od nížin do podhůří. Stélka pukléřky je lupenitá.

Mechorosty jsou rostlinky nacházející se v nejnižším patře lesa, ale i na odumírajícím dřevě a na skalách. Mechová rostlinka je rozlišena na lodyžku a lístky, místo kořenů má příchytné orgány - rhizoidy. Vodu a živiny přijímá celým povrchem těla a tak vyhledává vlhké prostředí. Na rostlince vyrůstá štět s tobolkou, kde vznikají výtrusy.

Na podmáčených stanovištích najdeme mechy rodu rašeliník (Sphagnum sp.), který tak snadno poznáme. Jejich stélky neustále dorůstají a z jejich odumřelých částí vzniká rašelina. Rašelinou se v mnohých zemích topí, používá se do směsí zeminy pro rostliny a v lázních se přidává do léčebných koupelí.

Kapraďorosty mají již pravé kořeny, stonek a listy. Řadíme k nim přesličky, plavuně a kapradiny. Jsou to rostliny, které vytvářejí výtrusy ve zvláštním klasu nebo na spodní straně listů. Kapraďorosty najdeme dnes již pouze v bylinném patře. V pradávné minulosti však tvořily stromové formy a jejich ukládáním do bahna na dně močálů vzniklo uhlí.

Pérovník pštrosí (Matteuccia struthiopteris) je vytrvalá mohutná kapradina. Má růžici zelených listů a uprostřed ní vytváří listy s výtrusy. Své jméno dostal podle tvaru těchto listů, které připomínají pštrosí pera. U nás je pérovník velmi vzácný a chráněný, ale my si ho můžeme prohlédnout v Růžové zahradě. Naše největší kapradina hasivka orličí (Peridium aquilinum) je rozšířená téměř po celé zeměkouli hlavně v lesích a na pasekách. Hasivka se dobře šíří a někdy tvoří tak husté porosty, že ostatním rostlinám škodí. Průřez stonkem listu hasivky připomíná orla, kvůli kterému dostala hasivka své druhové jméno. Pozor hasivka je jedovatá!

KTERÉ HOUBY SBÍRÁTE?


KLOUZEK, BEDLA, PANSKÝ HŘIB, BABKA, KŘEMENÁČ, ... 

Kaart

Mapa