(1910–2004)
Jan Zajíc se narodil 29. 1. 1910 v Pacově, kde se vyučil kovářem – jeho srdce tíhlo ke strojařině, kterou studoval v Praze. Odtamtud se v osmnácti letech dostal na Slovensko, kde pracoval jako konstruktér – výpočtář u firmy Parička a spol., dále jako vedoucí zámečník u Slovensko-české stavební společnosti. Po návratu do Čech pracoval v Čáslavi a v Pacově, z vojny se vrátil roku 1934. Oženil se v roce 1935 s manželkou Jolanou, která pochází z Banské Bystrice. V červenci 1936 nastoupil do vlašimské zbrojovky Sellier & Bellot. Na vlastní žádost absolvoval všechna technická zařazení, od nejnižších až po technickou kancelář, kde se zabýval vývojem nových originálních konstrukčních řešení, z nichž některá jsou v technologických postupech továrny dodnes. Za okupace pracoval v odbojové skupině s Antonínem Navrátilem a několikrát unikl zatčení. Jeho velkou láskou byl klarinet a zpěv, zpíval ve vlašimském pěveckém sdružení Blaník, aktivně se zapojoval do kulturních a osvětových činnosti ve městě. Jeho největší láskou se však staly hvězdy. Již jako desetiletý chlapec pozoroval oblohu z vrcholu stohu slámy na poli u rodného Pacova. Koncem padesátých let vstoupil do astronomického kroužku Sdruženého závodního klubu při Blanických strojírnách, byl jedním z iniciátorů výstavby hvězdárny ve Vlašimi a vedl přípravné a konstrukční práce. Na přelomu 50. a 60. let řídil její stavbu. Hvězdárna byla v květnu 1961 otevřena pro veřejnost. Pod jeho vedením vyrostlo ve Vlašimi mnoho úspěšných mladých astronomů, někteří z nich se astronomii začali věnovat profesionálně. Jan Zajíc byl mimořádným členem České astronomické společnosti. Za mnohaletou záslužnou činnost pro rozvoj amatérské astronomie mu byla udělena pamětní medaile Mikuláše Koperníka a pamětní medaile Jana Keplera. Jeho nejvýznamnějším životním oceněním však bylo znovuotevření vlašimské hvězdárny, jejíž hrozící likvidaci v letech 1992 až 1996 velmi těžko nesl a sám přispěl k její záchraně. V roce 1999 obdržel ocenění Blanický rytíř za celoživotní dílo, zejména za osvětovou a výchovnou práci na vlašimské hvězdárně, jejíž zbudování inicioval a kterou vedl. V roce 2010 vydala Vlašimská astronomická společnost u příležitosti 100. výročí narození autobiografické vzpomínky Jana Zajíce „Dvojčata Vysočiny“. Vyprávění knihy se soustřeďuje na mládí prožité v Pacově a na Slovensku, těžiště je však v zachycení života ve Vlašimi od roku 1936 do konce století. Podrobně zachycuje události v Blanických strojírnách (Sellier a Bellot) a na vlašimské hvězdárně. Na životní příběh Jana Zajíce se dobře hodí latinské přísloví „Per aspera ad astra“, tedy „Přes překážky ke hvězdám“. Pan Jan Zajíc právě přes mnohé překážky a životní zklamání nezatrpknul a uchoval si nakažlivý životní optimismus až do vysokého věku.