Aktion

Jaro přináší do údolí Sázavy jasné a čisté barvy. Poutníci, kteří sejdou z cesty od hradu Český Šternberk a dají se stezkou při řece, najdou kvetoucí ostrov. Jednolitou zeleň jehličnatých lesů v oblouku řeky střídá směs listnáčů. Na skalnatých srázech území Na Stříbrné kvetou rok co rok desítky lýkovců jedovatých. Růžové květy silně voní a lákají hmyz, čerstvě probuzený ze zimního spánku. Lýkovec je věrný svému jménu – celá rostlina i s plody je jedovatá. Pestrý les s převahou buků ušel pozornosti lesníků díky neschůdnému, svažitému a skalnatému terénu. Na některých místech se zde dobýval stavební kámen a i horníci se zde zastavili. Na úpatí svahu je do nitra skal vyhloubena průzkumná štola, kterou kdysi pátrali po stříbře. Odtud má toto místo své jméno. I když pak lidé štolu opustili, nezůstala bez života. Usídlily se v ní několik druhů netopýrů. . V chladném podzemním klimatu zavěšeni na stropě štoly tráví zimu. Po dlouhém spánku nakonec vyletí ven přivítat jaro a kvetoucí lýkovce nahoře v lese.

Přírodní rezervace Podlesí se nachází v první zóně Chráněné krajinné oblasti Blaník nedaleko Louňovic pod Blaníkem. Zahrnuje dva rybníky a navazující mokřadní louky. Zvláště velmi cenná je prameništní rašelinná louka nad Velkým Býkovickým rybníkem, která představuje jedinečnou ukázku druhově bohaté květnaté louky, jakých byly kdysi v naší krajině desítky. V květnu a červnu nás na první pohled upoutají fialové květy prstnatce májového – ohrožené české orchideje, které v Podlesí  roste několik stovek. Bílé chomáče chmýru jsou typické pro suchopýr úzkolistý, pomocí chmýru se semena větrem šíří do okolí. Nejvíce zamokřené části osídlila vachta trojlistá, žluté blatouchy a pryskyřníky.  Zkušený pozorovatel tu dokáže rozlišit dokonce 14 druhů ostřic. Louky je třeba pravidelně ručně kosit. Stejně tak se musí pečovat o nově vytvořené tůně, které by jinak zarostly přesličkou. Početné rodiny skokanů zelených zde každý rok vyvádějí nové potomstvo. Pro jedinečné přírodní hodnoty byla Přírodní rezervace Podlesí zařazena do Národního seznamu evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000.

Řeka Sázava odpradávna spojuje. Spojuje člověka s přírodou i lidi navzájem. Svoji pouť začíná jako malý potok u Velkého Dářka na Vysočině, aby pak po 225 kilometrech splynula se svou velkou sestrou Vltavou. Stála u kolébky naší historie, na jejím břehu založil svatý Prokop s přemyslovskými knížaty klášter v Sázavě. Trampové často nazývají Sázavu Zlatou řekou a na jejích březích pod Medníkem vznikaly první trampské osady. Pro vodáky má řeka magickou přitažlivost, nejkrásnější a nejdivočejší částí jsou zřejmě peřeje Stvořidla, které střídají táhlé meandry mírného středního toku s častými jezy. Druhý dech nabere řeka až za Týncem nad Sázavou, kde se zařezává do hlubokého údolí se strmými stráněmi a peřejemi. Zklidní až v hladině Vranské přehradní nádrže a u Davle se vlévá do Vltavy. Skalnaté břehy řeky v letních měsících ožívají žlutými květy tařice skalní. Nepřístupné terény využívá k hnízdění sokol stěhovavý, dokonalý vzdušný lovec, který nenechá nikoho na pochybách, kdo je zde pánem nebe. Sokolí páry bývají dlouhá léta věrni jednomu hnízdu, které si však nestaví. Často je zabírají nějakému jinému druhu nebo hnízdí přímo na holé skále. Sázava je rozdělena na revíry, o které se starají rybáři a tak na březích můžeme spatřit zadumané postavy čekající na své vytoužené úlovky. Přírodovědce zajímají zase mlži žijící na dně řeky. V Sázavě žije vzácný velevrub tupý a několik druhů škeblí. Mlži potřebují nejen čistou vodu ale i přírodní tvar koryta – proudné i klidné úseky s bahnem, kameny nebo pískem na dně. Na řadě míst byly však břehy kvůli plavbě nebo vodním elektrárnám upraveny a tok narovnán. Tím se ale narušil přirozený režim, a tak se každé jaro s táním sněhu řeka rozvodňuje a zaplavuje své okolí.

Štěpánovský potok pramení v malebné krajině pod Blaníkem, jeho tok míří k severu, kde se po 18 kilometrech vlévá do Sázavy.  Jeho členité břehy a čistá voda jsou domovem řady zajímavých druhů rostlin a živočichů. Podél dolního toku roste olše lepkavá, vytvářející kolem meandrů potoka lužní olšiny, ve kterých najdeme sasanky hajní a mokrýše střídavolisté. V čisté vodě žije živočich s hadovitým tělem – mihule potoční. Její larvy – minohy – žijí řadu let zahrabány v náplavech potoka a čekají na svůj velký den, kdy dospějí a budou moci založit novou generaci. Pod kameny a kořeny stromů se ukrývá rak říční, ve strmých stěnách břehů si staví své nory ledňáček říční. V potoce žije pstruh potoční, plotice obecná, hrouzek obecný. Dolní tok Štěpánovského potoka byl pro své přírodní hodnoty v roce 1993 prohlášen přírodní rezervací.

Na východ od obce Teletín  leží lom, který byl před sto lety hojně využíván při stavbě Slapské přehrady.  Ruce kameníků tu vyhloubily do svahu zalesněného kopce skalní stěnu, která dnes vytváří, spolu s jezírkem na dně, romantické místo. Nejstarší, spodní část lomu tvoří tmavá hornina, tzv.  melagabro, vzniklé v období před více než 400 miliony lety. Daleko mladší jsou světlejší žuly, v kterých jsou uzavřeny bloky tmavého křemenného dioritu. Při následných horotvorných pochodech byly horninové bloky protnuty žilami – křemene, aplitu a pegmatitu. Vzájemným promísením hornin vznikly barevné obrazce, které můžeme pozorovat na stěnách dnes již opuštěného lomu, který po odchodu kameníků obsadila příroda. Na skalní suti roste bříza bělokorá, do štěrbin mezi kameny prorůstají kořeny borovice lesní. Jezírko na dně lomu obývají obojživelníci – skokani hnědí a čolci obecní. Domov zde našel i náš jediný jedovatý had – zmije obecná. Její nezaměnitelnou klikatou čáru na hřbetě nelze přehlédnout. Naštěstí je velmi plachá a téměř vždy dá přednost útěku před útokem. Zmije patří mezi zvláště chráněné, kriticky ohrožené druhy živočichů na území České republiky. Pro výskyt výjimečných geologických jevů je Teletínský lom chráněn jako přírodní památka.

Velký Blaník – tajemná hora, v níž podle staré pověsti dříme velké vojsko, které vyjede české zemi na pomoc ve chvíli nejtěžší. Výstup na vrchol lemují staré bučiny. Mohutné šedavé kmeny buků, rovné a hladké, zdánlivě vyrůstají přímo ze skály. Jejich kořeny prorůstají mezi balvany ortorul  hledajíce vláhu a živiny v mělké půdě. I bylinný porost je na kamenité půdě chudý, rostou tu jen nenáročné druhy. V kamenné suti se naopak daří kuně lesní. Dutiny starých stromů vyhledává k hnízdění puštík obecný, jehož houkání můžeme v lese slyšet již za soumraku. Na podzim obléhají blanické lesy houbaři. Ve smrkových lesích na úpatí roste hřib smrkový, hřib hnědý i oblíbená liška obecná. Výše, na padlých kmenech letitých buků tu najdeme choroše, outkovky a pásovce. Mrtvé stromy poskytují útočiště i broukům a mravencům. Jeden takový kmen je vlastně celým babylonem různých živočichů, kteří ho postupně rozloží. Mohutné kmeny tak postupně splynou s půdou Blaníku, vrátí ji živiny a sílu, kterou jim na čas propůjčila.

Blanice pramení na severním svahu vrchu Batkovy na pomezí středních a jižních Čech. Počíná jako nenápadný potůček sbírající vodu z Ratibořských hor, postupně sílí a mění se v řeku, jejíž pouť bude dlouhá 66 kilometrů. Za Mladou Vožicí nabírá dech a blíží se v četných meandrech k bájnému Blaníku, mezi jehož vrcholem a hladinou Blanice je výškový rozdíl  250m.
Od Velkého Blaníku spěje řeka romantickým údolím ke Vlašimi.  Skalní stěny porostlé borovicemi a břízami postupně ustupují a řeka vtéká do města. Není už titěrným potokem, je z ní dospělá řeka, na které mohou trénovat vodáci. V zámeckém parku je řeka rozdělena náhonem, který je součástí parkové kompozice a současně vede vodu k malé vodní elektrárně. Pod Vlašimí se Blanice v širokém údolí těší na závěrečný úsek k Sázavě. Přírodovědci oceňují na Blanici přírodní charakter toku – řeku lemují vlhké louky a vrbové křoviny. V říčních náplavech žije záhadný živočich – mihule potoční, které většinu života tráví zahrabána v bahnitém dně. Po řece putuje také vydra říční, s lehkostí dokonalého plavce vyhledává svoji potravu – loví drobné ryby. Její stopy najdeme nejčastěji na obnažených bahnitých březích.