PŘÍRODA V AKCI

Kocourské údolí

Údolí, kterým protéká potůček z vrchu Pepř k Sázavě, se odedávna říká Kocourské. V  kamenitém a místy upraveném korytě vytváří potok nápadné kaskády nebo prahy, a to zejména v místech, kde se nacházejí odolné hlubinné vyvřeliny – zelenočerná gabra. Gabro je hornina žádaná na obklady, pomníky a jiné speciální kamenické práce.  Celé údolí doslova poseto pozůstatky těžby zlata, protože jím prochází soubor zlatonosných žil – známé Kocourské pásmo.  Najdeme zde četné odvaly a zasypané staré štoly. Při procházce údolím stojí za povšimnutí i četné prameny a studánky – často se jedná o dovodnění starých důlních děl. Známá je štola sv. Josefa, která je v současnosti zpřístupněna veřejnosti. Objevuje se již na staré důlní mapě z roku 1718 a je charakteristická svými šikmými chodbami, sledující zlatonosné žíly. Tvar chodeb se mění, zužuje, a rozšiřuje podle toho, jak se ruda těžila. Sousední štola sv. Antonína Paduánského je unikátní zachovalými pozůstatky na těžbu ve středověku a v 17. a 18. století. Návštěvníci si zde mohou za pomoci žebříků a hornických lamp na vlastní kůži vyzkoušet nelehký pohyb tehdejších horníků v podzemí. Původní výdřeva, byla nahrazena novou a usazena do původních vysekaných skalních patek. Na stěnách štoly jsou stopy po ručním dobývání. V dolní části údolí stojí unikátní technická památka – viadukt.  Je jen o jeden metr nižší než známý most přes pražské Nuselské údolí. Byl postaven v roce 1899, prakticky bez mechanizace. Za jeho stavbou stojí snaha jílovských občanů mít blíže k železnici. Pro stavbu trati na skalnatých úbočích ve výšce 50 až 70 metrů nad hladinou Sázavy bylo nutné prorazit i dva tunely. V Kocourském údolí žije vzácný mlok skvrnitý, který na jaře po vydatných deštích opouští své skrýše.