Příroda v akci

Lesní masiv hornopožárských lesů láká milovníky přírody v podzimním období množstvím barev, zkušené oko rozliší různé typy lesa – doubravy, bučiny a jedliny. Ruka lesníka zde pracuje již velmi dlouho, zdejší lesy byly využívány jako zdroj dřeva pro blízké jílovské zlatonosné doly.  Práci lesníků připomíná i pomník na okraji bučiny pod Panskou skálou – lesník Dlabal zde tragicky zahynul rukou pytláka. Pozornosti určitě neujdou velké žulové balvany, které vytváří na Gryble seskupení roztodivných tvarů. Na mnohých z nich najdeme okrouhlé prohlubně – takzvané „obětní mísy“, které se staly inspirací mnoha  různých pověstí. Dříve byly přisuzovány keltskému i staršímu osídlení, dnes již víme, že vznikají působením vody a mrazu. Nedaleko Kamenného Přívozu se nalézá údolí s tajuplným jménem – Vlčí rokle. Žulové balvany porostlé mechem zde tvoří neobvyklé skupiny a proudy, jako kdyby je tu nakupili dávní obři.  Mezi kameny se vine roklí pěšina, přes kterou leží mohutné kmeny padlých buků, které rostou na svazích společně s pokrouceným habrem obecným a lípou srdčitou. V mělké kamenité lesní půdě se uchytily jen nenáročné druhy lesních rostlin jako je kapraď samec. Na kmenech stromů vyhledává svou potravu – larvy hmyzu, strakapoud velký. Svůj dlouhý dlátovitý zobák používá i k úpravě hnízdních dutin ve vhodném stromě. Vlčí rokle byla v roce 1990 vyhlášena jako chráněné území – je přírodní památkou. Lesníci zde hospodaří ohleduplně se snahou zachovat původní divokou přírodu.

Přírodní park Džbány-Žebrák se rozkládá v malebné krajině mezi Líšnem a Voticemi, která svou členitostí a rozsáhlými zalesněnými územími připomíná podhorskou oblast. Zdejší krajina nebyla dosud zasažena velkými civilizačními vlivy, na svazích se střídají smíšené lesy s luční porosty s bohatými prameništi a remízky. Přírodní park je útočištěm celé řady ohrožených živočichů a rostou zde vzácné druhy rostlin. Mezi nejcennější místa patří Kališťské a Budenínské louky. Jedná se o významné botanické lokality, kde můžeme každoročně spatřit stovky kvetoucích orchidejí – prstnatců májových. V zamokřených územích roste vachta trojlistá, masožravá rostlina bublinatka jižní a desítky dalších druhů. Louky v centrální části obývá chřástal polní, který patří mezi kriticky ohrožené druhy. Na soustavu luk a remízků plynule navazují lesy, na jejichž okraji nalezneme pozůstatky staré hájovny, jejíž historie sahá do 17. století. Její kamenné zdivo obklopuje původní bukový les, v jehož korunách hnízdí Jestřáb lesní. Na východ od hájovny nalezneme divoké skalnaté údolí. Strmé skalní stěny a nedostupnost místa využívá ke svému hnízdění Výr Velký

Údolí, kterým protéká potůček z vrchu Pepř k Sázavě, se odedávna říká Kocourské. V  kamenitém a místy upraveném korytě vytváří potok nápadné kaskády nebo prahy, a to zejména v místech, kde se nacházejí odolné hlubinné vyvřeliny – zelenočerná gabra. Gabro je hornina žádaná na obklady, pomníky a jiné speciální kamenické práce.  Celé údolí doslova poseto pozůstatky těžby zlata, protože jím prochází soubor zlatonosných žil – známé Kocourské pásmo.  Najdeme zde četné odvaly a zasypané staré štoly. Při procházce údolím stojí za povšimnutí i četné prameny a studánky – často se jedná o dovodnění starých důlních děl. Známá je štola sv. Josefa, která je v současnosti zpřístupněna veřejnosti. Objevuje se již na staré důlní mapě z roku 1718 a je charakteristická svými šikmými chodbami, sledující zlatonosné žíly. Tvar chodeb se mění, zužuje, a rozšiřuje podle toho, jak se ruda těžila. Sousední štola sv. Antonína Paduánského je unikátní zachovalými pozůstatky na těžbu ve středověku a v 17. a 18. století. Návštěvníci si zde mohou za pomoci žebříků a hornických lamp na vlastní kůži vyzkoušet nelehký pohyb tehdejších horníků v podzemí. Původní výdřeva, byla nahrazena novou a usazena do původních vysekaných skalních patek. Na stěnách štoly jsou stopy po ručním dobývání. V dolní části údolí stojí unikátní technická památka – viadukt.  Je jen o jeden metr nižší než známý most přes pražské Nuselské údolí. Byl postaven v roce 1899, prakticky bez mechanizace. Za jeho stavbou stojí snaha jílovských občanů mít blíže k železnici. Pro stavbu trati na skalnatých úbočích ve výšce 50 až 70 metrů nad hladinou Sázavy bylo nutné prorazit i dva tunely. V Kocourském údolí žije vzácný mlok skvrnitý, který na jaře po vydatných deštích opouští své skrýše.

Zámecký park na Konopišti patří k největším a nejhodnotnějším parkům v České republice. Na téměř 230 hektarech zde roste neuvěřitelné množství stromů a keřů rozličných druhů, barev a tvarů. Návštěvníci Konopiště se během prohlídky dozvědí, že zámek vznikl v 18. století přestavbou původně gotického hradu že do  této doby se také datují první parkové úpravy jeho okolí. K největšímu rozkvětu parku a zahrad ovšem došlo na přelomu 19. a 20. století, kdy se Konopiště stalo rodinným sídlem arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. V okolí zámku je park upraven ve stylu francouzských zahrad s bohatou sochařskou výzdobou a terasami. Od Benešova k němu vede alej lemovaná lipami srdčitými, topoly šedými a různými druhy dubů. K romantickým procházkám je jako stvořená Růžová zahrada. Upravený parter s četnými sochami je obklopen stromy, tvořícími četná zákoutí s pěšinami. Je tu pěstováno přes 200 druhů růží a jejich kultivarů. Již při založení zahrady jich sem na pokyn arcivévody vysadili přes 8 a půl tisíce. Louky v jednotlivých částech parku jsou lemovány řadou exotických dřevin. Rozlehlý zámecký park skýtá dobré útočiště i divoké zvěři. František Ferdinand založil také nedaleké bažantnice a do parku a ostatních loveckých revírů nechával vysazovat stovky kusů drobné i vysoké zvěře. Součástí parku je i velký zámecký rybník, kolem kterého vede vycházková trasa. Zejména na podzim je odtud možné spatřit zámek, nádherně se zrcadlící na vodní hladině.

Malý Blaník žije ve stínu svého bratra – Velkého Blaníku. Vrcholová skaliska tvoří ortoruly – horniny s deskovitou odlučností. Skály pak vypadají jako opuštěné dílny středověkých kameníků nebo pobořené hradby. V majestátním tichu spící přírody stojí pod vrcholem Malého Blaníku zřícenina barokní kaple sv. Máří Magdaleny. Kaple byla vystavěna roku 1753, ale již v roce 1781 byla z nařízení císaře Josefa II. zrušena. Lidská práce a úsilí tak přišly nazmar… Kaple osiřela a splynula s okolním lesem. Uprostřed vyrostl mohutný smrk, kterému se říká Velký Mnich. V létě nese Malý Blaník vypínající se nad Louňovicemi na svém vrcholu čepici buků. V zeleném šeru prastarých bučin není příliš místa pro lesní byliny, ani malým semenáčkům buku se zde nedaří, kromě kamenité půdy je ohrožují také četní mufloni a srnčí zvěř.

Ještě než řeka Sázava skončí svou dlouhou cestu a přijme náruč své větší sestry Vltavy, protéká obloukem kolem vrchu Medník. Medník porůstají bučiny a habrové doubravy, ale jeho největším pokladem je malá rostlinka – kandík psí zub. Poznáme ho snadno podle růžového květu se žlutým středem, jehož okvětní lístky jsou neobvykle nazpět ohnuté. Celá rostlinka má obvykle jen dva skvrnité listy. Medník představuje jedinou lokalitu kandíku v Čechách a zároveň i nejsevernější v celé Evropě. Rozkvétá pravidelně v březnu a dubnu na místě, kde se říká „ V jámách“. Les má řadu dalších obyvatel. Při procházce nám může zkřížit cestu užovka obojková, která v blízkosti potůčku pátrá po své nejoblíbenější kořisti – po žábách a dalších obojživelnících. Mlok skvrnitý je ale před ní v bezpečí, které mu zaručuje jeho jedovatá pokožka. Medníkem prochází stejnojmenná naučná stezka, která nás zavede i na úbočí, kde leží stará štěrkopísková terasa Sázavy – místo, kudy tekla před milióny lety.

Podhrázský rybník se rozkládá na více než padesáti hektarech v ploché krajině při úpatí přírodního parku  Džbány - Žebrák.  Historie rybníka sahá až do poloviny 17. století. Po celou tu dobu sloužil rybník chovu ryb. Rybáři zde lovili kapry, líny, štiky i sumce. Kromě nich žijí v rybníce i drobné rybky – plotice nebo oukleje. Velká vodní plocha a vysoké rákosiny tvořené orobincem nebo chrasticí poskytují vhodné podmínky pro celou řadu druhů vodních ptáků. V mělké vodě ráda loví volavka popelavá. Její kořistí se stávají především drobné rybky a žáby, ale uloví i menší ptáky.  Poznáme ji podle štíhlého těla a šedého peří, ale protože je velmi plachá, není snadné se k ní přiblížit.  Nejlépe ji, stejně jako ostatní ptáky, můžeme pozorovat pomocí silného dalekohledu z hráze rybníka. Blíže se za nimi ale nevydávejme, rákosí velmi důkladně ukrývá křehká ptačí hnízda, která by mohla být snadno zničena. Pro pozorování je nejlepším obdobím časné jaro, kdy se ptáci vracejí z teplých krajin, nebo podzim, kdy se zde houfují k odletu.  Protože je Podhrázský rybník významnou zastávkou na cestě desítek druhů tažných ptáků, stal se již před více než půl stoletím přírodní rezervací. Odměnou pro ochránce přírody tak může být pohled na majestátní let orla mořského nad rybníkem.

Mokřady Na pramenech se nacházejí nedaleko městečka Načeradec, jihovýchodně v lesích u Horní Lhoty.  Tvoří je rašeliniště skryté hluboko v porostu podmáčených smrčin a pás rašelinných luk. Roste zde zvláště chráněná rosnatka okrouhlolistá. Tato drobná květina s červenými chlupy na listech patří mezi naše masožravé rostliny. Její bílé květy se na rašeliništích objevují v červenci. Sousedním rašelinným loukám dominují vysoké byliny, zejména přeslička poříční.  Ze vzácnějších druhů rostlin tady roste vachta trojlistá. Rašeliníky tady najdeme pod porostem bylin, typické kopečky na tomto místě tvoří jen vzácně. Bez sečení by však louky brzy zarostly náletem olší a vzácné rostliny by vymizely. Proto o mokřady pečují ochránci přírody z Vlašimi, kteří zde navíc vyhloubili soustavu tůní pro obojživelníky. Žáby nové domovy rychle objevily a v tůních můžeme zastihnout skokany zelené.