Historie dolování na vrchu Fiolník u Vlastějovic zná lesk i úpadek hornického řemesla. V roce 1540 dostává kutací právo na dolování železné rudy u Vlastějovic vladyka Jindřich Firšic z Nabdína. Tehdy se těžilo převážně povrchovým způsobem v těsné blízkosti hornického kostelíku sv. Máří Magdalény. Do podzemí se horníci vydávají až s dokonalejšími nástroji, v době hladu po železe – při nástupu průmyslu. V 19. století se ve Vlastějovicích v hlubinných dolech těží 300 - 500 t rudy ročně. Pracuje se zde na třech jamách o hloubce až 390 m. V letech 1945 - 65, kdy těžba probíhala hlavně na větším ložisku Holého vrchu rozfáraného na 10ti patrech, zde bylo celkem vytěženo 440kt rudy. Vysoká pevnost horniny umožnila dobývání unikátním způsobem - otevřenou komorou z mezipatrových chodeb. Rudnina se pak vyvážela po štolovém patře na povrch, odkud byla převážena do nedaleké železniční stanice a transportována do Kladenských železáren. V roce 1965 bylo již hlavní ložisko vyčerpané a provoz dolů zastaven. V roce 1967 je na Holém vrchu otevřen kamenolom, který je v provozu dodnes. Hlavní vlastějovickou horninou je skarn - největší skarnové těleso se vyskytuje na Holém Vrchu a v okolí zbytků kostelíka sv. Máří Magdalény. Skarn je rudou železa, obsahuje granát a pyroxen, v menší míře je zastoupen epidot a magnetit. Obsah železa v rudě se pohyboval kolem 50 %. Častým a typickým znakem vlastějovického skarnu jsou pegmatity. Charakteristický je pro ně obsah fluoritu, allanitu a nerostů paragenezí závislých na okolním skarnu. Pegmatity tvoří nepravidelné žíly a protáhlé čočky, většinou strmě ukloněné, nejvýše 3 metry mocné. Ve většině pegmatitů se vyskytuje fluorit a další zajímavé nerosty.