Toulky Podblanickem a Posázavím - Talmberk a okolí I.

Hradu Talmberk (Tallenberg) byla věnovaná značná pozornost (Heber, Sedláček, Menclová, Holeček, Durdík, Vaněk), ale míra poznání této zříceniny byla již značně omezena radikálním zásahem v roce 1933. Asanace bergfritové věže, odstranění skaletů hradního paláce, snížení narušeného zdiva a necitlivé zabetonování věžovité stavby spolu s parazitující zástavbou uvnitř celého areálu učinily z tohoto hradu nečitelné torzo. Záchranný povrchový průzkum zanikajícího hradu, provedený v roce 1976 Jindřichem Holečkem a Tomášem Durdíkem, byl asi poslední pokus o zajištění tehdy dostupných poznatků a materiálů. V ikonografii se objevila řada nových vyobrazení z období 1898–1933, ale stále jsme odkázáni na nejstarší veduty z let 1796–1900. Vojenské mapování nám naznačuje původní uspořádání hradu s několika příkopy, obdélným palácem, věžemi s branou, předhradím a s přístupovými cestami.

Abychom lépe porozuměli situaci ve středním Posázaví na sklonku 13. století, musíme si připomenout vývoj politické situace po smrti krále Přemysla Otakara II. (1278). Za sedmiletého následníka trůnu vládne jeho poručník Ota Braniborský, který mladého Václava zajal. Na nátlak české šlechty jej musel propustit a kralevic Václav II. v roce 1283 usedl na český trůn. Dvanáctiletý král byl pod vlivem mocného jihočeského šlechtice Záviše z Falkenštejna, který si vzal Václavovu matku za manželku. Boj o přízeň panovníka rozdělil českou šlechtu na několik soupeřících stran, dochází k domácí válce, do které se aktivně zapojuje (1288) Hroznata z Úžic a jeho synové. Rod pánů z Úžic pocházel z málo výrazné větve Kouniců, která sídlila v Úžicích, kde stával již v polovině 12. století dřevěný opevněný dvorec s tribunovým románským kostelem s věží. Hroznata se do vyšší politiky dostal přes svojí manželku, sestru Záviše z Falkenštejna. Příbuzenské spojení s mocnými Vítkovci přináší Hroznatovi a jeho synům vlivné postavení u dvora, a s tím i plynoucí zisky. V letech 1284-1288 zastával úřad purkrabího Pražského hradu. Mladý král se rychle osamostatnil a vymanil se z vlivu svých rádců. Po odvolání Hroznaty z Úžic z výnosného úřadu je 10. ledna 1289 do funkce purkrabího jmenován jeho soused Zdislav ze Šternberka. V roce 1289 král Václav II. obviňuje Záviše z Falkenštejna ze zrady a úkladů a dává jej uvěznit za podpory pražského biskupa Tobiáše z Bechyně. Dvouletá domácí válka vrcholí v roce 1290 dobýváním královských hradů a popravou Záviše z Falkenštejna před hradem Hlubokou. Hroznata z Úžic se svými syny Arnoštem, Heřmanem, Jencem a Budivojem jsou za násilnosti, spáchané v průběhu domácí války, tvrdě potrestáni. Zemský soud, konaný v roce 1291 za přítomnosti krále, je zbavil veškerého majetku, což nám dokládají listiny z let 1291-95. Největší škody byly způsobeny na majetcích biskupa Tobiáše z Bechyně, majícího ve znaku stříbrnou zavinutou střelu na rudém štítě. Většina vesnic v okolí Talmberka, Ratají a Úžic je darována králem biskupu Tobiáši z Bechyně jako náhrada za způsobené škody. Tobiáš čelil vojenským nátlakům již ze svého nového hradu Konopiště. Představu o Tobiášově sedmivěžové pevnosti kastelového typu si můžeme udělat z rekonstrukcí D. Menclové, F. Kašičky a T. Durdíka.

Vilém z Talmberka, připomínaný roku 1297 jako přísedící zemského soudu, se stal přímým zakladatelem talmberské větve a nositelem Hroznatova erbu. Musel být Hroznatův blízký příbuzný (patrně synovec), který se nezapojil do odboje proti králi, neboť hrad Talmberk jako jediný ušel ztrátě majetků z roku 1291. Přesný rok založení hradu neznáme, ani okolnosti, za jakých byl Hroznatův erb předán Talmberkům. Talmberkové byla nevýznamná a málo zámožná rodina, ale vždy náležela k „panstvu“. Ve znaku měla dvě stříbrná lekna vyrůstající ze společného kořene na rudém štítě. V klenotu měli jednotlivé leknínové listy položeny na dvě červená orlí křídla. U dalších držitelů hradu Talmberka se můžeme opřít o práce Františka Palackého, zejména o jeho výpisy z desek zemských nebo o dílo Augusta Sedláčka.

I když chronologie dalších držitelů je poměrně logická a vychází z písemných pramenů, je nutné přistupovat k těmto závěrům velmi opatrně, neboť rozrody Talmberků od poloviny 14. století jsou značně komplikované. Protože nevíme nic o osudech Hroznatových synů po roce 1291, po propadnutí veškerého jejich majetku, musíme brát závěry A. Sedláčka za čistě hypotetické. Vždyť Vítek z Hluboké a jeho bratři za účast na vzpouře proti králi dožili svůj život ve vyhnanství. Za Vilémovy syny můžeme považovat Diviše a Nezamysla z Talmberka, kteří jsou připomínáni v letech 1316-1336. Vlastníkem hradu byl starší Nezamysl, který směňuje s opatem Sázavského kláštera Přibyslavem pozemky ve vsi Mrchojedy. Na západním okraji obce Mrchojed se dnes nachází smírčí kříž z červeného pískovce, na jeho čelní straně je reliéf bojovníka s kopím. Kříž zobrazil a popsal M. Štědra. Divišův syn Petr z Talmberka vystupuje v roce 1353 jako kanovník u sv. Jiří a kaplan královny Anny. V letech 1357-74 se objevuje Ješek z Talmberka a následně i Vilém z Talmberka (1357- 82), v roce 1355 je uváděn Jan (Ješek) z Talmberka při podání nového kněze do Krsovic. Kolem roku 1389 Talmberkové vlastní i Miličín a Jankov, kdy je uváděn držitel Diviš z Talmberka a z Miličína, který se nepohodl s Havlem Medkem z Valdeka. Medek hrad Talmberk oblehl a po dobytí Diviše násilně zajal a uvěznil. Co bylo podstatou vleklého sporu, se v písemných zprávách neuvádí. Hrad vlastnil přibližně 7 let (1391 –1399) a též se podle něj psal Medek z Talmberka. Medek byl prohlášen za rušitele míru a zemského škůdce, byl pohnán k zemskému soudu, kam se přirozeně nedostavil, čímž ztratil při. („Nález o ztečení Talmberku“ z roku 1399). Již 10. září 1400 působí ve funkci purkrabího Pražského hradu, kdy rozsuzuje spor Zderazského kláštera a dává zapsat na Talmberku věno své manželce Štěpánce. Po opravách hradu přesídlil roku 1414 na Talmberk, neboť následujícího roku je připomínán jako patron kostela v Úžicích. Kolem roku 1417 vystupuje na Talmberku Divišův syn Oldřich z Talmberka, který se později zřejmě podruhé oženil, neboť v roce 1437 uvádí Hynek z Talmberka na hrad macechu i s věnem. Pro další držitele hradu nemáme dostatek písemných podkladů: v letech 1415 a 1418 se uvádí Prokop z Talmberka, který je účasten Čáslavského sněmu v červnu 1421 a roku 1456 umírá bez potomků. Několik posledních Talmberků, kteří mají evidentní vztah k hradu, uvádí shodně autoři (Palacký, Sedláček) bez komentáře. Jedná se o zmíněného Diviše, Štěpána, Vítka, Petra a Matouše). Diviš z Talmberka je uváděn k roku 1444, roku 1454 se stává poručníkem nezletilých sirotků po Vítkovi a Matoušovi z Talmberka, naposledy je uváděn v roce 1463. Divišův bratr zemřel bezdětný a tak jeho majetek přešel na některého ze synovců. V letech 1452 a 1460 je uváděn Štěpán z Talmberka a 17. března 1440 je uváděn jako účastník Čáslavského sjezdu Vilém z Talmberka. Sirotci po Ofce, dceři Diviše z Talmberka, drželi hrad pravděpodobně až do roku 1473, neboť tohoto roku kupuje hrad a panství Bedřich Ojíř z Očedělic, který sídlil na Žluticku. V roce 1487 hrad vlastní Bedřich ze Šumburka a Talmberka, který měl v úmyslu panství prodat ratajskému purkrabímu Ambrožovi z Pulbína. Ambrož následně umírá a tak se koupě nerealizovala. Po roce 1500 Talmberk vlastní Michal Slavata z Chlumu, který na hradě již nesídlil, protože roku 1533 se uvádí Talmberk jako „pustý zámek“. Michalův syn Diviš Slavata z Chlumu je zmiňován v roce 1547 ještě jako vlastník, ale v roce 1552 prodává „pustý zámek s chlumem“ i s okolními vesnicemi a mlýnem Chuchelníkem Václavu Malešickému z Černožic, pánu na Ratajích, který Talmberk připojil k ratajskému panství. Král Maxmilián II. dovolil tuto koupi vložit (1574) do desek zemských a držet Talmberk dědičně bez manských povinností.

Odbojnou šlechtou, loupeživými rytíři a lapky se to počátkem 15. století ve středním Posázaví jen hemžilo. Vedle Havla Medka z Valdeka, který násilně obsadil hrad Talmberk, zde vystupuje další uchvatitel: purkrabí Racek Kobyla ze Dvorce, který si přisvojil nedaleký královský hrad Stříbrnou Skalici. Vojsko uherského krále Zikmunda v roce 1403 hrad oblehlo, ale Racek s celou svou posádkou v noci tajně uprchl. Hrad Skalice byl snadno obsazen a poté rozbořen. Kdo vyhnal Medka z Talmberka, není zcela jasné, neboť starší literatura uvádí, že to byl sám Racek Kobyla, který nejprve obsadil Medkův Talmberk, při útěku ze Stříbrné Skalice a poté se uchýlil pod ochranu svého souseda Hanuše z Ratají. Jiný zemský škůdce a loupežný rytíř, Jan Zoul z Ostředka obsadil hrady Starou Dubou a Čejchanov, které na výzvu vladařské rady, odmítl vydat. Při trestné výpravě byl Zoul se svými padesáti druhy zajat a 13. července 1404 byli v Praze popraveni oběšením. Hrad Dubá byl navrácen majiteli, ale hrad Čejchanov byl zbořen a z exemplárních důvodů nesměl být obnoven.

Výběr z literatury:
Durdík T., Holeček J. 1976: Povrchový průzkum hradu Talmberk. SVPP 17.
Vaněk V. 2000: Hroznata z Úžic. Sázavsko VII.
Heřman J. 2009: Z ikonografie středního Posázaví. Vlašim

Mgr. Jan Heřman

Přílohy ke stažení:
Toulky Podblanickem a Posázavím LVI, LVII. Talmberk a okolí