Region Posázaví leží geograficky ve středních Čechách jihovýchodně od Prahy. V pravěku a raném středověku pokrývaly tato místa poměrně nepřístupné lesy. Klimatické poměry nebyly příliš příznivé - i dnes patří vyšší polohy k chladnějším oblastem. V regionu jsou doloženy ojedinělé nálezy nejstarších nástrojů z období mezolitu a neolitu (od 3. tisíciletí př. n. l.), stejně ojedinělé jsou nálezy z doby bronzové. Více nálezů pochází až ze starší doby železné (např. v Týnci nad Sázavou, na Blaníku - kolem počátku našeho letopočtu zde bylo zřejmě keltské osídlení). Slovanské osídlení spadá až do 8. století. Nejstarší nálezy dokládající slovanské osídlení pocházejí z okolí Čerčan a Libže. Nicméně severní část regionu náležela v 10. a 11. století k přemyslovské knížecí doméně se sídlem zřejmě ve Lštění. Základy přemyslovského paláce jsou dochovány v Týnci nad Sázavou. V regionu bylo vybudováno několik hradišť (hradiště u Vlašimi - Nesperská Lhota, další hradiště zřejmě jižně od Bystřice). V terénu se zachovaly zbytky těchto staveb nebo alespoň místní názvy. Většina sídel vznikla při velké kolonizaci v 11. a 12. století. Blízko vsí začaly vyrůstat od 13. století hrady a tvrze, sídla místních feudálů.
Ve 12. století pak byla krajina ovládána z knížecích hradů a dvorců (při Sázavě Týnec, dále dnešní Václavice). V polovině 12. století zde bylo několik sídelních komor. Osídlování postupovalo nejprve tam, kde byly vhodnější přírodní podmínky. Urychlení osídlovacího procesu i do méně příznivých oblastí probíhalo s pomocí církve - klášterů (např. Sázavský klášter, klášter v Louňovicích, minoritský klášter v Benešově). Kolonizace, nesená šlechtou zhruba od pol. 12. do pol. 13. století, zaplnila i okraje sídelních komor. V této době byly v regionu vybudovány románské kostely. Významné velmožské rody začaly budovat feudální velkostatky spojené s výstavbou opevněných hradů a sídel. Takto byl zřejmě osídlen žulový ostroh v Benešově Benešovici. Větev Benešoviců, nazývaná později páni z Dubé, pronikla na území jižně od Benešova a do Posázaví. Východní část regionu byla kolonizována Divišovici (hrad Šternberk), jižně od Benešoviců a Divišoviců působili Janovici. Tito též kolonizovali povodí střední Blanice. Nejvýznamnější zde byla Vlašim, kde se v roce 1313 připomíná hrad. Jihovýchod regionu je kolébkou rodu Vítkovců, kteří se však později přesunuli jižně (rod Rožmberků).
Je třeba se ještě zmínit o školství a kultuře, neboť školy byly vždy nositeli vzdělanosti a pokroku ve venkovském prostoru. Nejstarší školy, vzniklé ve 14. a 15. století, byly založeny v Benešově, Bystřici, Vrchotových Janovicích, Načeradci, Vlašimi a Křivsoudově.
Na přelomu 14. a 15. století bylo na území okresu Benešov přibližně 480 sídel, převážně zemědělských vesnic, ve kterých bylo průměrně po 10 až 15 rolnických usedlostech. Přibližně na každou sedmou až osmou vesnici připadal farní kostel. V průměru na 35 až 40 vesnic připadalo městečko, které však bylo spíše trhovou osadou. Městům a městečkům byla udělována tržní privilegia (Vlašimi roku 1488, Benešovu roku 1498, Trhovému Štěpánovu a Voticím roku 1541, Domašínu roku 1549, Křivsoudovu roku 1570). Velikostí a počtem domů předčil na počátku 17. století ostatní sídla Benešov s 226 domy, dále Vlašim a Votice měly 69 domů, Divišov 59 domů, Trhový Štěpánov 58 domů, Domašín 57 domů. Ostatní sídla byla v podstatě vesnicemi.
Po bitvě na Bílé hoře počet obyvatel výrazně poklesl - uvádí se až 1/3 pustých usedlostí. Značné ztráty utrpěly oblasti kolem hlavních zemských silnic, kudy procházela vojska. Sídla byla zdecimována válkou a obyvatelstvo migrovalo do úrodnějších zemědělských oblastí, kde se uvolnila zemědělská půda. Pokleslo řemeslo i obchod. Vývoj sídel stagnoval, posíleno bylo spíše agrární podnikání velkostatků (pivovary, mlýny, pily atd.). Vývoj zalidnění je mimo jiné ukazatelem hospodářsko-sociálních poměrů. Ty se mírně zlepšily až koncem 18. století. Pokračovala koncentrace pozemkového majetku v rukou šlechty, která v 1. pol. 18. století začala v regionu budovat novostavby barokních zámků a provádět přestavby starších panských sídel a kostelů. Baroko výrazně obohatilo krajinu regionu.
V roce 1781 bylo zrušeno nevolnictví. Ve 2. pol. 19. století zaznamenal region určitý rozvoj (rozšiřování osevních ploch, zavádění nových plodin a pícnin, podporování průmyslové výroby, vznik textilních manufaktur). Výrazné změny přinesl rok 1848, kdy se otevřela cesta k vybudování moderní státní správy a samosprávy na základě buržoazních občanských svobod. Hlavním zdrojem obživy i nadále zůstávalo zemědělství. Rozvíjely se mlýny, pivovary, vinopalny, lomy, vápenky. Na konci 18. století bylo založeno několik textilních manufaktur. Pracovaly zde cukrovary, škrobárny, lihovary, byla zde koželužna, továrna na kamenivo a přádelna. Od 80. let 19. století však opět začal depopulační proces - obyvatelstvo odcházelo za prací do měst. V místech, kde byla vybudována železnice, docházelo k rozvoji průmyslu a byl umožněn širší pohyb obyvatelstva. Po roce 1775 bylo povinné zřizování triviálních škol ve všech místech s farními a filiálními kostely. Síť obecních škol byla v podstatě vybudována do konce 1. pol. 19. století. Zesílila se úloha obecních úřadů, školy se dostaly z pravomoci církve a výstavba školských budov vrcholila na přelomu 19. a 20. století. První měšťanská škola byla zřízena v roce 1872 ve Vlašimi, v Benešově o něco později. V 60. letech 19. století došlo k oživení spolkové činnosti - působily zde ochotnické spolky a čtenářské spolky, začalo se rozvíjet Sokolské hnutí. V Praze vznikl studentský spolek Blaník, který vyvíjel činnost na Podblanicku.
Státní silnice byly vybudovány zhruba do pol. 19. století. Okresní silnice byly budovány ve 2. pol. 19. století. Po II. sv. válce po kolektivizaci zemědělství došlo k postupné koncentraci zemědělské výroby. Zemědělské areály tvoří v sídlech předimenzované, nepříliš vhodně umístěné, komplexy. Po roce 1976 došlo k realizaci sítě tzv. střediskových obcí, byla vytipována střediska místního, obvodního a oblastního významu. Jak občanská vybavenost, tak další investice byly směrovány do těchto sídel. V regionu se staly středisky oblastního významu Benešov, Vlašim a Votice. Střediskem místního významu byl Týnec nad Sázavou, Bystřice, Čerčany, Čechtice, Divišov, Dolní Kralovice. V těchto vybraných sídlech vyrostla občanská vybavenost často v nevhodných objektech (prodejny, kulturní domy aj.), dostaly se sem panelové obytné domy, byly vybudovány výrobní areály. Míra poškození sídel v regionu tímto socialistickým urbanismem je značná. Tato sídla si sice zlepšila technickou infrastrukturu, zároveň ale došlo k nevratnému poškození nevhodnými a často drastickými stavebními zásahy, které se velmi obtížně napravují.
K tomuto příspěvku nemáme žádnou související fotografii. Budeme rádi, když ji sem přidáte.