Napětí roste
V důsledku tušení blížící se porážky Němců byly na Hradištku koncem února roku 1945 ukončeny všechny probíhající stavební práce a vězni byli nasazeni na kopání zákopů v Třebsíně a v zalesněné rokli Dušno. Strážní službu v táboře převzali příslušníci ženijních praporů divizi „Germania“ a „Das Reich“, jejichž velitelem byl SS-Sturmbannführer Erwin Lange. Tento fanatik využil nepřítomnosti
velitele tábora Alfreda Kuse a zosnoval plán na likvidaci vězňů. Chtěl tak splnit Hitlerův zrůdný rozkaz, že se vězni nesmí dostat do rukou nepřátelských mocností. Jako záminku pro vraždění zinscenoval odhalení plánovaného povstání trestanců. Jeho žáci provedli prohlídku obou baráků a našli tři nože ukryté pod slamníky, několik mincí a malý kousek třaskaviny. To Langemu stačilo jako důkazy
o chystané vzpouře.
Ze vzpomínek Jeana Méneze :
„Ráno 9. dubna ještě před budíčkem se nedaleko baráků ozývají výstřely z pušek. Tušili jsme, že se blíží nějaké nebezpečí. Tahle neblahá domněnka se nám brzy potvrdila. Naši obvyklí hlídači, kteří se k nám chovali vcelku slušně, byli vystřídání mladými SS. Napětí sílí a my vidíme přijíždět skupiny mladých vojáků, kteří mají na starost pracovní komanda. Chovají se popudlivě, ale nám ze všeho nejvíce nahání strach tucet jejich pušek. Co představuje takováto nablýskaná vojenská skupina pro náš vyhladovělý tábor? Vždyť oni se nás bát nemusí. Jsme v naprosto zbídačeném stavu, psychicky zcela na dně a většina z nás trpí úplavicí. Jaké nebezpečí bychom mohli představovat pro tuto
skupinku mladých, dobře živených SS, kteří jsou v plné síle a dobře vyzbrojeni?“ (z knihy „Mémoires de captivité 1943 – 1945“)
Cesta smrti
Skupina stovky vězňů, převážně Francouzů, se v pondělí 9. dubna 1945 vydává, jako každé ráno, do Třebsína kopat protitankový přikop. Když vyjdou na Závist, zavelí důstojník SS poprvé zlověstný povel „Hinlegen! Kopf runter!“. Nejděsivější okamžiky svého života popsal Jean Ménez takto: „Mladí junkeři se stejně jako při výcviku staví do řady na jedné straně. Všichni pak jednotně nabíjejí své zbraně. Přichází stručný rozkaz: „Hinlegen!“ Zbraně třeskají. Mám hlavu přilepenou k silnici a neodvážím se ani hnout. Jsem stále na živu a vyvázl jsem ve zdraví. „Aufstehen!“ řvou na každého z nás junkeři a my se na povel rychle zvedáme. Ale ne všichni se zvedají, pět těl z naší řady zůstává bezvládně ležet na zemi.“ Krvavý masakr se odehrál i druhý a třetí den. Zabito bylo přibližně padesát vězňů, přesný počet obětí však není známý.