Místa na návrších nám umožňují se na chvíli zastavit, zahledět se do krajiny a zapřemýšlet si, jak vypadala krajina v dávné i bližší minulosti. Pro takové rozjímání Vám mohou sloužit následující řádky.
Geologie
Zdejší horniny patří k nejstarším známým. Jsou to pararuly patřící jednotce zvané moldanubikum. Jejich mineralogické složení je jednoduché – křemen, živce, biotit, muskovit a často též silimanit. Původně to byly mořské usazeniny – břidlice a droby, které později metamorfovaly při horotvorných pochodech. O dalším vývoji se můžeme jen dohadovat, protože zcela chybí horniny starší než čtvrtohorní. Z geomorfologie krajiny pouze víme, že na konci třetihor se jednalo o vcelku zarovnaný terén s mírným sklonem k severu. Teprve ve čtvrtohorách při vytváření současné říční sítě byla zahloubena údolí a došlo ke zmlazení celého reliéfu.
Vývoj ekosystému
V posledním glaciálu převládala tundra s ostrůvky otužilých stromů v teplejších enklávách. Oteplení znamenalo především šíření smíšených lesů s duby, břízami, borovicemi, smrky, jedlemi a buky. Zvyšování teploty v období atlantiku (5.500 – 2.500 let př. n. l.) vedlo k zalesnění naprosté většiny Čech. V této době přišli první zemědělci, kteří začali vytvářet kulturní stepi. Tím zachránili některá stepní společenstva a také sem zavlekli nepůvodní druhy, proto je tato doba obdobím největší biodiverzity.
I když se klima mezi lety 800 př. n. l. a 600 n. l. ochladilo na současnou teplotu (možná i o něco víc), následovalo až do r. 1315 teplé středověké klimatické optimum. Umožnilo Slovanům, kteří přišli na naše území, provozovat zemědělství i ve vyšších polohách. Přirozeně smíšených lesů postupně ubývalo, až poptávka po dřevě vedla ke snaze les pěstovat – vznikly smrkové monokultury.
Kácovsko v pravěku
Osídlení Kácovska bylo od pradávna určováno řekou. Vodnatá Sázava s četnými meandry, příkrými břehy, bažinami a hlubokými lesy tvořila vážnou překážku pro trvalé zakotvení lidí. Dlouhou dobu tak tímto krajem procházely jen vedlejší obchodní stezky a na svých toulkách sem zavítali lovci. Hlavní obchodní trasa směřovala od jihu k severu a soustřeďovala se kolem řeky Blanice. Důležité obchodní stezky kopírovaly vodní toky a obchodníci je využívaly pouze v době po odchodu ledů, kdy byly břehy bez relativních překážek.
Podle některých zdrojů tvořil kraj od 7. – 6. století př. n. l. pomezí mezi územím obývaným Kelty a česko-slezskou větví lidu s lužickou kulturou – tzv. Vendů (Slovanů). Z období kolem 7. století n. l. pocházejí archeologické nálezy z opevněného hradiště na levém břehu Sázavy proti nynější železniční zastávce „Kácov – nádraží“ v místech bývalého Týcova zahradnictví. Zaznamenal je geolog a archeolog Karel Žebera kolem roku 1930. Nálezy byly uloženy do muzea v Uhlířských Janovicích. Podle Karla Žebery bylo hradiště i na místě zvaném Hrádek.
Na rozdíl od zemědělských osad byla výstavba hradišť pevně řízena a bylo stanoveno, kde budou obytné chaty, hospodářské budovy, stáje pro dobytek a dílny. V rovinách se hradiště stavěla ze strategických důvodů v bažinatých oblastech, jinak na těžko přístupných výšinách. Tuto podmínku splňuje svým způsobem každá z uvedených lokalit. V 8. a 9. století pak tvořila Sázava v těchto místech hranici mezi třemi slovanskými kmeny – Čechy, Zličany a Doudleby.