Přírodní park Džbány-Žebrák
Přírodní park Džbány-Žebrák vymezuje krajinu přibližně mezi Voticemi, Jankovem a Líšnem. Leží ve Votickém a Posázavském bioregionu a tvoří ho Votická vrchovina. Posláním přírodního parku vyhlášeného v roce 1996 je ochrana fenoménu malebné krajiny se soustředěnými estetickými, přírodními a kulturně historickými hodnotami. Přírodní park byl rozšířen v roce 1997 a zaujímá rozlohu 53km2. Z hlediska ochrany přírody jde o území velmi významné díky své rozmanitosti a neporušenosti. Vyskytuje se zde celá řada zvláště chráněných druhů rostlin (např. orchidej prstnatec májový, bublinatka jižní, rosnatka okrouhlolistá) a živočichů (např. čolek horský, rosnička zelená, výr velký, ledňáček říční, bekasina otavní, včelojed lesní, netopýr severní, vydra říční). Charakter krajiny připomíná podhorskou oblast s velkými lesními komplexy, které doplňují rozsáhlé louky s bohatými prameništi a remízky. Okrajové části parku jsou zemědělsky obhospodařovány. Velmi významné jsou kaskády rybníků, a to zejména na Jankovsku a Olbramovicku, kde se intenzivně chovají ušlechtilé ryby. Největším rybníkem je Podhrázský rybník nedaleko Olbramovic. Tato přírodní rezervace a ornitologická lokalita je důležitou zastávkou tažného vodního a bahenního ptactva. Součástí přírodního parku je registrovaný významný krajinný prvek Kališťské louky.
Osobnosti salónu Sidonie Nádherné
„Byla to secesní žena, která uměla začlenit janovický park a českou krajinu do svého salónu“, řekla o Sidonii Nádherné Anna Masaryková.
Karl Kraus (28. dubna 1874 – 12. června 1936)
Karl Kraus se narodil v Jičíně jako deváté z deseti dětí obchodníka Jakoba Krause a Ernestiny, roz. Kantorové. Rodina zbohatla na podnikání v papírenství a v roce 1877 se přestěhovala do Vídně. Na vídeňské univerzitě studoval Karl Kraus práva a filosofii. Již jako mladý student byl vášnivým milovníkem divadla a záhy začal psát divadelní recenze do rakouských a německých novin. Bylo mu pětadvacet let, když po šestiletém publikování v různých časopisech dostal od šéfa vídeňského liberálního listu „Neue Freie Presse“ lákavou nabídku na vedení redakce fejetonů. Taková nabídka se neodmítá, ale on to udělal, vypůjčil si od otce tisíc zlatých a založil vlastní, zcela nezávislý časopis. Dal mu název „Die Fackel“, v překladu „Pochodeň“, a břitce v něm tepal nešvary tehdejší společnosti.
O Krausovi hovoří jeho dobrý přítel, architekt Adolf Loos, takto: „…Hlavu ve hvězdách, nohy na zemi, jde se srdcem zmučeným nad útrapami lidstva. A volá. Bojí se zkázy světa. Ale protože nemlčí, vím, že nikdy neodložil svoji naději. Jeho hlas pronikne budoucími staletími a lidstvo mu jednou poděkuje za svůj život…“.
Sidonii Nádherné bylo dvacet sedm let, když se s Krausem v roce 1913 seznámila, ve vídeňské kavárně Imperiál. Sidonie v ten okamžik netušila, že zde poznala muže, jehož bude zároveň milovat i nenávidět, s nímž odmítne uzavřít trvalý sňatek, ale bez něhož nedokáže být. Muže, k němuž ji bude poutat vztah, nad který – jak se sama po létech vyzná – „nikdy nebylo opravdovějšího porozumění, nikdy svatějšího přátelství, nikdy vyšší lásky“ a který přetrhne až jeho smrt.
Na pozvání Sidonie často Karl Kraus navštěvoval Vrchotovy Janovice, kde nacházel vhodné místo pro rozjímání a klidnou literární činnost. Jezdíval sem odpočinout si od ruchu vídeňské společnosti, zotavit se od prožívaných nepříjemností, které mu přinášela jeho neúnavná a nesmlouvavá kritika korupce, pokrytectví a snobismu v maloměstské společnosti, ale také schovat se před výhružkami adresovanými jeho provokujícímu dílu. Plných třiadvacet let jezdil Kraus na janovický zámek, kde měl trvale připraveny dva zámecké pokoje, ve kterých psával své texty dlouho do noci. Také rád pracoval v zámeckém parku na kamenném stolci se sedáky, jemuž se dodnes říká „Krausův stůl“.
Se Sidonií Nádhernou a jejím zámeckým parkem je úzce spojena Krausova básnická tvorba, ke které se vrátil právě po setkání s ní. První báseň věnovanou přímo Sidonii napsal Karel Kraus k jejím dvacátým devátým narozeninám.
Život bez marnivosti
Můj zjev navenek se mění,
skrovné nároky i jmění
v rovnováze míň či víc.
Má-li málo, vděčnost cítí,
Míry dbá, kde není zbytí,
chce se zříct.
Nitro se však zřekne spíše,
až pak uskrovní se tiše,
rovnováhy nedbajíc.
Vznáší se, zas padá na zem,
má-li mnoho, chce vše rázem,
nebo nic.
Postupně vznikla Slova ve verších, devět svazečků jeho poezie vydaných během šestnácti let. První svazek z roku 1916 nesl podtitul „Věnováno Sidonii, svobodné paní z Borutína“. Druhý z roku 1918, „Parku v Janovicích“. Vrchotovy Janovice v nich výslovně pasoval na „kolébku své lyriky“.
Louka v parku (Zámek Janovice)
Unikám času. Nazpět přiváben
se vracím a tkvím v louce nehnutě,
v zelené hládi jak ty labutě.
To bývala má zem.
Těch zvonků kolem! Podívej se sem!
Snad celou věčnost na tom kameni
babočka sedí. Vše je nedělní,
zní modrým cinkotem.
Nač darmo spěchat? Zadrž marný let!
Tu před zázrakem končí všechen chvat.
Mrtvý den začal oči otvírat.
A čas se vrací zpět.
Barvínek
Čestný úkol: v boží půdě
krásy semeno kdo vkládá,
díky jemu byvší bude,
neboť dárkyni se dává.
Kolik tvorů blaží péče
z rukou obětavé paní.
Stěží těžkou káru vleče
a dva věrní psi jdou za ní.
A dvě věrné dlaně vlily
nový život mezi hroby.
Až svět bude zasmušilý,
ať tě tvůj barvínek zdobí.
Těmito verši Karl Kraus uzavřel své básnické dílo. Bylo to dle svědectví Sidonie dne 1. října 1933, potom co ji zahlédl u rodinného hřbitůvku, kde vysazovala mezi porost barvínku cibulky jarních květin.