Osudové okamžiky rodiny Nádherných, posledních šlechtických majitelů zámku Vrchotovy Janovice
Rod svobodných pánů Nádherných z Borutína koupil zámek a velkostatek Vrchotovy Janovic v roce 1879. Majitel panství, rytíř Karel Nádherný z Borutína (6. 3. 1849 – 26. 3. 1895), se o čtyři roky později oženil s Amélií Klein von Wisenberg (24. 8. 1854 – 20. 7. 1910), s níž měl posléze tři děti. Nejstarší z nich, syn Jan (Johannes), studoval na univerzitách v Heidelbergu a v Mnichově, věnoval se hlavně studiu literatury a výtvarného umění. Mladší Karel (Charlie) vystudoval práva ve Štýrském Hradci, získal doktorát a pracoval v soudní službě v Praze. Dcera Sidonie, celým jménem Sidonie Amalie Wilhelmine Karoline Julie Maria Nádherná z Borutína, se narodila jako dvojče s bratrem Karlem dne 1. prosince 1885. Prožila život plný zajímavých zážitků, osudových přátelství, ale potýkala se také s mnoha hořkostmi, křivdami a nakonec také s bolestí ze samoty. První nepřízeň osudu ji potkala, když ještě jako malé devítileté děvčátko ztratila otce. Ve čtyřiadvaceti letech pochovali sourozenci Nádherní matku a tím zůstali odkázáni sami na sebe. Veškerý majetek přešel na jejich nejstaršího bratra Jana. Ten se však z majetku dlouho netěšil, neboť z důvodu nevyléčitelné choroby odešel ze světa vlastní rukou velice mlád, ve věku 29 let v roce 1913. Po jeho smrti opustil bratr Karel právnickou praxi a plně se věnoval správě zámku a panství. Přestože Sidonie velice milovala své dvojče Karla, povahou a zájmy se více blížila staršímu bratru Janovi. Stejně jako on milovala umění, především literaturu a hudbu a jako on ráda cestovala a poznávala cizí kraje. Svůj zájem o kulturní dění a život intelektuálské společnosti projevovala mimo jiné i tím, že ze zámku ve Vrchotových Janovicích vytvořila malé centrum vzdělaností a často sem zvala významné osobnosti kulturního a společenského života. Byla jim inspirací i pomocnicí alespoň svou péčí o ně, když už, jak sama udávala, nebyla schopna literární tvorby. Její deníky, které se zachovaly, však nesvědčí o chudé povaze bez invence, spíše naopak. Sidonie také spolupracovala na korekturách „Posledních dnů lidstva“, velkého Krausova protiválečného dramatu. Pro Karl Krause bylo důležité to, že uměla číst, ale opravdu číst, a to považoval za skoro stejně velké umění, jako psát. Karl Kraus vyjádřil svůj vztah k janovické paní i jejímu parku takto: „Ještě zcela uchvácen zázraky: Tebou a pohledem na park. Jako by mne někdo vytáhl z hrobu. Všechna bolest jako zázrakem zmizela. Jak je krásné, že existuješ a že existují Janovice!“
Dalším životním zvratem byla pro Sidonii smrt jejího druhého bratra Karla. Zemřel v roce 1931 po komplikacích zprvu běžné operace slepého střeva. Z jejího deníku se dozvídáme: „…Jako poslední jsem tedy zůstala já, Janovice mi připadly potřetí – tentokráte ale se čtyřmi hroby. Dokud budu živa, chci se o ně starat, dokud k nim nepřibude i ten hrob poslední a pátý a Janovice chci věrně ochraňovat.“
Smrt Karl Krause dne 12. června 1936 byla další ranou jejího osudu. O rok později se životní úděl Sidonie Nádherné ocitl v nemilosrdném souběhu s „velkými“ dějinami. Tak, jak se od upevnění Hitlerovy moci v Německu stmívalo nad Československem i celou Evropou, ztrátou Karl Krause nastával i soumrak jejího života. Měla sice před sebou ještě čtrnáct dlouhých let, ale v nich ji čekaly povětšině už jen starosti a bolestné rány jako nikdy předtím.
Zámek musela poprvé opustit v roce 1944, neboť se Vrchotovy Janovice staly součástí německého vojenského prostoru a celá oblast byla vystěhována. Vlastní objekt zámku sloužil jako kasárna a kanceláře, v hospodářských budovách se zřídila opravna tanků. Myšlenku vytvořit na Benešovsku velké vojenské cvičiště přinesli nacisté hned několik málo měsíců po obsazení Československa. Později bylo vymezeno území, kde západní hranici tvořila Vltava a obsahovalo okresy Neveklov, Benešov, Votice a Sedlčany. Přímo ve Vrcholových Janovicích byla umístěna pobočka koncentračního tábora Flossenburg bei Weide. Byli zde političtí vězni a uprchlíci z totálního nasazení na nucené práce především ze vzdálenějších částí Evropy.
Když se mohla Sidonie po válce na několik roků na své panství vrátit, žila v hospodářském objektu zámku, poměrně skromně a stále v osamocení. Poté, co byl zámel československým státem znárodněn, požádala Sidonie Nádherná o vydání britského víza. Protože jeho udělení stále nepřicházelo a zdálo se, že žádost nedojde kladného vyřízení, rozhodla se nakonec opustit Československo tajně. Hranice přešla dne 11. září 1949 jen s malým kufříkem a přes Bavorsko se dostala za pomoci přátel do Velké Británie. Zhruba o rok později, dne 30. září 1950, Sidonie umírá. Pochovali ji za slunečného podzimního dne na venkovském hřbitově v Denhamu nedaleko severozápadního Londýna do hrobu přikrytého prostou deskou s českým nápisem „Kde domov můj, kde vlast je má?“. Její vroucí přání vrátit se do rodné půdy se splnilo až bez mála po padesáti létech. Tělesné pozůstatky poslední z rodu Nádherných, hraběnky Sidonie, byly uloženy dne 25. května 1999 přesně na místo, které si vybrala ještě za svého života. Je to místo vedle dvojčete Karla, na rameni pomyslného kříže, který tvoří hroby členů rodiny v janovickém parku.
Zámecký park ve Vrcholových Janovicích
Zámecký park ve Vrcholových Janovicích patří do kategorie přírodně krajinářských parků, nazývaných také podle původního vzoru parky anglickými. Jeho vysoká hodnota nespočívá pouze v pestrosti bylin a dřevin, jejich počtu a výjimečnosti některých jedinců, ale i v jedinečném výtvarném ztvárnění. Přirozená dispozice daná členitostí terénu, citlivá návaznost na původní přírodní systém a vhodná volba dřevin spolu vytvářejí originální pojetí nezaměnitelné s jiným parkem. Výjimečnost kulturně-historického významu nabyl park zejména spojením s osudy posledních šlechtických majitelů panství a jejich hostů. Svou nevelkou plochou 16,8 ha patří k menším zámeckým parkům, ale díky své kráse a zajímavé historii je jedním z nejvíce obdivovaných parků Středních Čech a právem chráněnou kulturní památkou.
Historie úprav zámeckého parku
Nejstarší umělé úpravy přírody, o kterých můžeme vynášet pouze hypotetické soudy, se v místech dnešního parku odehrály patrně po polovině 16. století, kdy se z původní gotické vodní tvrze pánů z Janovic stávalo pohodlnější renesanční sídlo pánů z Říčan.
V letech 1594 až 1807 bylo janovické panství majetkem Vrtbů – zatím nevíme, zda a jakou pozornost věnovali první z řady majitelů tohoto rodu okolí svého sídla. Až Ferdinand František, hrabě z Vrtby (pán na Janovicích v letech 1661 – 1712) ovlivnil stavbou kamenného dvouobloukového mostu před jižním průčelím zámku jeho podobu až do dnešní doby. Dochovala se i kamenná kašna s Bakchem na předdvoří zámku.
Rozsáhlejší krajinářský park v okolí zámku dal pravděpodobně vybudovat hrabě Arnošt František ml. z Vrtby (pán na Janovicích v letech 1750 – 1791). Nejstarší stromy lze totiž datovat právě do této doby.
Velké zásahy do podoby parku z let 1845 – 1786 můžeme dokladovat již spolehlivě. Podle zápisů z pamětní knihy janovické farnosti víme, že tehdejší majitel panství František Josef Vratislav z Mitrovic dovolil svému synu Josefovi (pán na Janovicích v letech 1853 – 1869), aby dal ze své iniciativy provést v parku rozsáhlé úpravy. Tyto krajinářské úpravy daly vzniknout základní osnově parku, která existuje dodnes. Je možné, že při této rekonstrukci spolupracoval s hrabětem Bedřichem Berchtoldem z Uherčin (1781-1876), lékařem a význačným botanikem.
V roce 1879 koupil zámek ve Vrcholových Janovicích rytíř Karel Nádherný z Borutína (*1849; pán na Janovicích v letech 1879 – 1895). V souvislosti se zamýšlenou přestavbou zámku se rozhodl i pro rekonstrukci parku. Ačkoliv tyto nové krajinářské úpravy respektovaly základní rozvržení dané hrabětem Josefem Vratislavem z Mitrovic, přece se park v těchto letech velmi proměnil. Autorem návrhů nových úprav byl architekt Eduard Fiala (1853 – 1935); menší plánky vytvořil i tehdejší zahradník Josef Sekal (1853 – 1935).
Bezprostřední a zásadní vliv na současnou podobu parku měla poslední soukromá majitelka Janovic Sidonie Nádherná z Borutína (1885 – 1950), vzdělaná, kultivovaná a osobitá dáma. Pracovala nejprve společně se svým bratrem – dvojčetem Karlem (1885-1931) – a pak sama, inspirovaná radami proslulého zahradního architekta Camilio Schneidera (1876-1951). Na jaře roku 1944 musela Sidonie Nádherná opustit zámek, neboť Janovice byly vystěhovány, aby se staly součástí německého vojenského prostoru. Její snaha uvést po válce zanedbaný park do pořádku a pokračovat v práci byla statečná, ale marná. V roce 1949 odešla do exilu a celý zámecký areál s parkem byl zestátněn. Park byl převeden do správy obce Vrchotovy Janovice, stal se volně přístupným. Jeho údržbě a zabezpečení nebyla věnována patřičná péče.
V roce 1958, kdy Národní muzeum začalo spravovat zámek Vrchotovy Janovice, park kolem něj už přestával být parkem; přes pobořené ohradní zdi splýval s okolní krajinou a náletové porosty jej téměř proměnily v divoce rostoucí les. Národní muzeum jej tehdy zachránilo a od té doby se o něj stará. V roce 2002 byl zahájen a v současnosti dosud probíhá rozsáhlý projekt rehabilitace janovického parku, který směřuje k obnově jeho stavu a charakteru z 20. a 30. let 20. století.
Osobnosti salónu Sidonie Nádherné
„Byla to secesní žena, která uměla začlenit janovický park a českou krajinu do svého salónu“, řekla o Sidonii Nádherné Anna Masaryková.
Camillo Schneider (1876-1951)
V říjnu roku 1922 se ve Vrcholových Janovicích poprvé objevil Camillo Schneider, německý zahradní architekt a dendrolog světové pověsti, který se výraznou měrou zasloužil o uspořádání zámeckých parků a zahrad Sylva Taroucců v Průhonicích, arcivévody Františka Ferdinanda na Konopišti, Herbersteinů ve Vrbičanech, Lobkowiczů v Roudnici či Nosticů v Praze.
Plných deset let, až do jara 1932, pak jednou dvakrát do roka, zajížděl k sourozencům Nádherným, aby jim poradil, jak zlepšit vzhled janovického parku. Podle Schneiderových rad bylo zapotřebí vytrhat divoké trním pokácet příliš rozvětvené jehličnany, které tísnily listnáče a tvořily jakousi “zeď“ zamezující výhled do parku od zámku. Také zámecké pokoje vyžadovaly světlo a slunce, proto bylo nutné vykácet stromy z příkopu před zámkem. Naproti tomu se od druhé půle dubna 1923 nově vysazovaly stálozelené kaliny a rododendrony, jimiž janovický park později tak proslul, a po nich další ušlechtilé stromy, především buky, americké červené duby, douglasky a borovice.
Již ve své „Kronice Vrcholových Janovic“ z roku 1934 Sidonie s uspokojením zjišťovala, že „vznikla úplně nová krajina“ měnící se podle ročních dob. Díky hustému spodnímu porostu stálozelených dřevin vynikla zimní podoba parku. Zjara jej zase zdobily velké skupiny forzýtií vysazených společně se sněženkami, krokusy, narcisy a jinými květinami, na podzim byl z balkonu rozkošný výhled na skupinu amerických dubů ztrácejících se na kopci za rybníkem, a mezi tím prosvítaly barevné odstíny buků a javorů. Podle plánů Camillo Schneidera bylo posléze upraveno i místo pro rodinný hřbitůvek, kam dali sourozenci Nádherní převézt v září 1927 z Chorován ostatky rodičů a bratra Johanese.