Zpráva ze dne pondělí 27. července 2015
V málokterém místě, nejen v dolním Posázaví, byly postaveny ve 12.–13. století dokonce dva kostely, jako tomu bylo v Poříčí nad Sázavou, ač počtem obyvatel snad jedině v době před třicetiletou válkou dosáhlo k zařazení mezi městečka. V roce 1850, kdy sám rakouský císař otevřel ještě nedokončený most (chybělo mu zábradlí z žulových kvádrů, které nahradily špalíry jásajících lidí), se stal horní kostel sv. Petra a Pavla symbolickou strážní dominantou silnice na Benešov a dále na jih. Dolní, mladší, vnitřním vzhledem honosnější kostel byl zasvěcen sv. Havlovi. Jeho poslední významné stavební úpravy proběhly v letech 1730–1750. Nachází se na soutoku potoka Bystrého tekoucího od konopišťského zámku. Kolem obou kostelů se nacházely ještě nedávno funkční hřbitovy. V roce 1935 tady byl uložen k poslednímu odpočinku ve věku nedožitých padesáti let ministr vnitra a následně pošt a telegrafů JUDr. František Nosek, sice rodák chrudimský, ale tady trvale bydlící.
Cesta nejen za zdravím
Tvrdí se, že rodina Noskova se často stěhovala, protože jejich tatínek jako finanční úředník byl často překládán. Malý František na to doplatil sice zdravím, ale ještě horší bylo, že už v deseti letech osiřel. S maminkou pobýval ještě několik let v Chrudimi, absolvoval gymnázium a pokračoval ve studiích na pražské Právnické fakultě Karlovy univerzity. Stal se doktorem právních a státních věd, jak se tehdy titul vykládal. Ač si doslova odskočil „na chvíli“ studovat nejen do Vídně, jeho sociální postavení doktora však neoplývalo finančním nadbytkem. Navíc se zapojil do charitativních projektů, včetně výstavby či opravy kostelů. To ho přivedlo do řad Československé strany lidové, kde již v roce 1919 se stal jejím místopředsedou. Stal se poslancem. K pozoruhodnostem patřila jeho snaha o prosazování slušnosti a morálního jednání v politice československé vlády. Vzal si nejspíše příklad z jednání největšího hostivařského sedláka Antonína Švehly, který se stal ministrem a následně ministerským předsedou.
Noskovy zdravotní problémy se nepodařilo tlumit. Politická práce, pokračující charitativní činnost v rámci III. řádu sv. Františka s osobním jménem Lev, ale také důsledné uplatňování zásad "žít ve velmi skromných podmínkách" ho tělesně vyčerpávalo. Nevyhovovalo mu však také pražské prostředí, a proto odešel do čistého venkova v Poříčí nad Sázavou. Zůstává otázkou, zda dojíždění do Prahy spíše nepodlomilo jeho zdraví, než by prospělo.
Ještě pár velkých drobností
V roce 1912 se s maminkou přestěhoval do Posázaví a o pět let později se oženil. Svatební obřad se konal v kostele sv. Havla. To už se také řádně rozbíhala Noskova politická dráha. Nejdříve v rámci Československé strany lidové se stal jejím místopředsedou (r. 1919), pak ministrem vnitra (1925–1926) a následně až do roku 1929 ministrem pošt a telegrafů. Tvrdí se, že Noskův život nečekaně ukončila obyčejná chřipka. Stalo se tak v dubnu a od té doby se místo jeho posledního odpočinku stalo významným poutním místem, které navštěvovali zástupci františkánského řádu, hosté z rodné Chrudimi a místní farníci. Už tenkrát vznikl úmysl umístit v Praze pamětní desku. Významní přátelé z církevních řad usilovali o Noskovo blahořeční. Na vzpomínkových událostech se podíleli biskupové Antonín Liška, Jaroslav Škarvada (1992, 2000, 2003), Václav Malý (2002), dvakrát byl hlavním celebrantem dokonce apoštolský nuncius arcibiskup Giovanni Copa (1993, 2000).
Snad ještě k pamětní desce – před necelými dvěma roky jsem asistoval při odhalení pocty Antonínu Švehlovi na pražské budově ministerstva zemědělství.
Jaromír Košťák